Dějiny 20. století - Paul Johnson

Začnu krátkým příběhem o četbě trvající celá desetiletí. O četbě započaté ve století minulém a dokončené teprve nedávno (obrazně řečeno).

Knihu Dějiny 20. století jsem poprvé (ano poprvé) zakoupil jako středoškolák v polovině 90. let století minulého (i když mám pocit, že byla součástí mé skromné knihovničky již před rokem 1995). Kousek od mého bydliště bylo sklepní knihkupectví Mladé Fronty a tam jsem výměnou za uspořené penízky dostal několikaset stránkovou historii pomalu končícího století.

                                       

Rozhodně to nebyla koupě na slepo, recenze či novinový článek mě popostrčil a neodbytnému hlásku v hlavě nešlo odolat. Má první kniha o dějinách byla doma.

Samozřejmě jsem se pustil do četby, zvládl jsem poměrně těžkou úvodní kapitolu (termíny fyzikální, historické a vše zamícháno filozofií) a pak pár dalších. Zhruba po třetině (polovině) jsem knihu odložil, jiné zájmy, náročná četba pro náctiletého klučinu a plno pojmů a jmen mi osobně nic neříkajících. Pochopitelné, jak jinak.

Poté kniha zmizela z domu – je jedno proč a kam.

Nejsem si jistý, ale je možné, že jsem si ji vypůjčil v knihovně a znovu zkusil číst – ale za to bych ruku do ohně nedal.

Tak či onak, jsem na knihu narazil koncem roku 2005 v LK. Jako výdělečný občan jsem se rozhodl znovu ke koupi – nestálo mě to ani 150 korun, což také rozhodlo. Ha ha

A ani tentokrát se mi nepodařilo knihu přečíst...

Čas poskočil o třináct let, s velkým odhodláním a sešitem na poznámky se vrhám na opětovné čtení. Abych o rok později znovu položil knihu na noční stolek, prvních pár stovek stránek rychle přeletěl – které bych mohl znát skoro nazpaměť. A konečně se po mnoha mnoha letech dozvěděl jak to vlastně s tím 20. stoletím bylo. Ano, ano, veledílo dočteno. Hurá...

Samotný překlad knihy má také zajímavou historii. Originál vyšel ještě před nástupem Gorbačova na Sovětský trůn. V tehdejších 80. letech se s koncem komunismu vůbec nepočítalo. Stav věcí byl daný a Reagan teprve začínal se svou politikou Hvězdných válek.

Překlad byl dokončen před rokem 1989 a dílo mělo vyjít samizdatem. Události světové se poněkud pohnuly a kniha vyšla u nás oficiálně, poměrně narychlo. Bez jistého dodatku překladatele.

Varoval před tím, aby jedno dogma nenahradilo druhé. Ať se čtenář na dotyčné dílo dívá s jistým odstupem.

Bohužel se tak nestalo a na pár let se Dějiny 20.století staly tak trochu pohledem ideálním a správným na končící století. Jediným protipólem ke komunistickomarxistickému výkladu (platící po celé dlouhé desetiletí) na minulost. Rozhodně u laické veřejnosti. Jednoduše řečeno.

Další obdobné dějiny a historické práce se objevily až mnohem později (Hobsbawn, Aron, …)

Jak bylo napsáno výše, dílo vyšlo počátkem 80. let. Takže samotný název je tak trochu zavádějící. Hlavní časová osa je zde definována dobou od 20. let (po skončení První světové války) do nástupu Reagana a Thatcherové. Originál nese vystihující pojmenování.

Výrazně v sobě odráží politický světonázor samotného autora, subjektivita vítězí nad objektivitou (ne poprvé, ani naposled).

Paul Johnson se v dané době prezentoval a prezentuje jako katolický pravicový konzervatista (s notnou dávkou pokrytectví, jak jinak). Roky působil jako liberální levičák (chvíli postávající v socialistické polívce). Možná kam vítr, tam plášť.

Autorem je velmi plodný a záběr jeho zájmu je opravdu široký – od Starověkého Egypta, přes Křesťanství, Renesanci, Americké dějiny, po konec 20. století. Přidejte několik životopisů významných historických osobností. Nejedna práce se pyšní několikaset stránkovým obsahem.

Odborníky a univerzitními historiky (jimž fušuje do řemesla) není přijímán kladně, snaží se ho ignorovat a jeho práce ani nečtou. Dělají, jako by ani neexistoval. I když některé knihy mají jistou objektivní kvalitu a erudovanost.

Johnson přizpůsobuje mnohdy dějiny svému vidění světa, vybírá si jen to, co se mu hodí do celkové koncepce daného díla. Také se snaží zjednodušovat a často čerpá ze sekundární literatury či tehdejšího tisku (správného zaměření).

Jenže dělá to způsobem pro čtenáře srozumitelným a čtivím.

Typické je pro něho jistá bulvarizace událostí či hlavních aktérů. Vypíchne pro čtenáře drobnosti, životní chvíle, koníčky, výstřednosti, výroky, drby a okamžiky (více či méně bizardní, více či méně pravdivé) mnohdy nesouvisející s danou historickou chvíli. Dokreslující celistvost osoby, s jeho klady a zápory. Na těch si dává více záležet, když se jedná o osobnost stojící na opačné straně politického světonázoru.

Proto nepřekvapí, když na tvůrce dějin glorifikované a obecně přijímané kladně, se dívá s jistým despektem. Demokratičtí prezidenti jsou toho důkazem (hlavně co se týká JFK).

Na druhou stranu se nesnaží historii měnit, zatajovat, překrucovat jako marxisté. Prostě Dějiny 20. století jsou důkazem jen toho, že vše co zavání levicí a socialismem (sociální politikou, zasahování státu do ekonomiky) je špatné.

Nepopírá zlo pravicového extrémismu v podobě fašismu a hlavně nacismu – na to je moc velký obdivovatel W.Churchilla (o tom obdivu je jen má osobní domněnka).

Pokaždé upozorní na možné větší nebezpečí rudých komunistů a jejich přívrženců – příklad Španělské občanské válka či nástup Pinocheta v Chile.

S tím souvisí i velké téma Dějin – africké a asijské procitnutí a vstup na scénu Světové politiky. Hlavně dekolonizace a vznik nových národních států, mnohé z nich pokukující směrem doleva. Stručně řečeno kolonizace velmocí nebyla ideální a přineslo hodně zlého, včetně rasismu a utlačování původních obyvatel. Z pohledu autora, ale pozdější události byly horší, krvavější a ničivější.

Pravdou je, že demokracie nebyla doménou těchto zemí, spíše vládli diktátoři (a kmeny či národy, jenž zastupovali), získavši vzdělání na evropských školách (vysokých, vojenských). Beroucí peníze a zbraně ze Západu či Východu. Hlavně, aby upevnili svou moc a postavení.

Dějiny 20. století bych rozdělil do dvou částí, rovin. Před 2.sv.válkou a Po 2.sv.válce – jak originální. První kapitoly se snaží objektivně popisovat daný stav tehdejší doby. Od divokých, svobodomyslných 20. let, šok díky hospodářské krizi a 30.léta jako předzvěst let válečných.

I když je jasné, že nejeden stát, národ se na další válku chystal od konce Velké války (nebo se snažil před ní zavírat oči a distancovat se od dění kolem).

Druhá část – vznik bipolarního světa, boje za nezávislost, rozmach lokálních válek, ale i ekonomiky. Vzestup doposud druhořadých či dokonce třetiřadých zemí – přináší spíše hlavně kritiku západní liberální politiky, odsuzovaní OSN a postojů této neschopné organizace (dle autora, zcela zbytečná, jenž skutky spíše mnohdy uškodila a přilila sem tam olej do ohně).

Třeba o OSN a jejich vůdčích představitelech bych si rád přečetl nějakou pěknou práci...jestli opravdu stojí za houby nebo jestli opravdu zachraňuje tisíce lidských životů a celou naši planetu...

Na počátku je myšlenka. Těch co změnily běh celého 20. století bylo vícero.

Začínáme exkurzí do fyzika – objevuje se Teorie relativity, jenž změnila pohled na vnímání světa kolem nás. Nepřímo měla i vliv na chování lidí a celé společnosti. Hlavně poté, co byla ověřena v praxi.

Objevuje se relativismus, předem dané zákonitosti již neplatí. Zjišťuje se, že vše může být relativní.

Filozofický směr marxismus přestává být nesmyslem na papíru. Stává se v různých upravených verzích nesmyslem i v praxi.

Na vzestupu je psychoanalýza a psychologie jako taková, co bylo skryté, soukromé vystupuje na povrch. Přichází Nadčlověk s nadřazeností určitých jedinců nad ostatními.

Myšlenky Einsteina, Marxe, Freuda a Nietzscheho byly impulsem změn daného století.

Jednotlivé kapitoly jsou věnovány velmocem mající vliv na fungování světa. Později jsou kapitoly věnované zeměpisným oblastem (dekolonizace Afriky, situace v Asii,...), popřípadě srovnání politických extrémů (Německo vs. SSSR, Čína vs. Japonsko,...).

Proč a jak jsou základní otázky, jenž by si měl dávat zvídavý čtenář a badatel. Johnson, hlavně v kapitolách rozebírající první polovinu století, umí srozumitelně a jasně vysvětlit jednotlivé kroky a cesty států a vedoucích politiků. Bolševismus v Rusku, nástup fašismu a nacismu, úpadek demokracie ve Francii, rozpad Britského impéria, imperiální cesta Japonska do temnoty, izolace USA. Jsou

definovány rozdíly nejen mezi důležitými evropskými národy – střet nového a starého, střet barbarství a civilizace a kultury (v každé zemi jsou tyto pojmy vnímany jinak).

Je zde rozbor politický, ekonomický, společenský, kulturní.

V druhé polovině knihy se kultura nerozebírá a neprobírá vůbec – asi neladí oku a uchu autora...

Následuje ekonomický růst v 50.letech a zároveň vytvoření bipolárního světa – My versus Oni, boj dobra a zla (samozřejmě záleží na úhlu pohledu). Od 60. let převládá ve světě liberalismus a šipka sympatií míří směrem doleva. Dekolonizace (za finanční, zbrojní pomoci Východ přátel) je v plném proudu. Nastává pomalu vnitřní a venkovní úpadek moci, hlavně USA a jeho spojenců.

Po smrti JFK de facto všichni lámou hůl nad mocenskou strukturou Spojených států. Nejde jen o nově vzniklé země, bývalé spojence, OSN, ale i představitele vnitřní inteligence upřednostňující demokraty před republikány. Ti brání jako největší zlo.

Zajímavé je, že se autor snaží narušit glorifikaci jmenovaného prezidenta a smířlivě přistupovat např. k démonizovanému Nixonovi (všichni prováděli to samé, jen Nixonovi to nemohli odpustit či tolerovat).

Dále podle autora jsou 70. léta dobou úpadku – ropná a finanční krize, růst cen, terorismus na vzestupu, nárust levice – demonstrace proti atomu... Jakási izolace Spojených států ostatními. Přirovnává atmosféru této doby atmosféře 30. let. Objevuje shodné prvky.

Věnuje se zde i vývoji v Latinské Americe, snadno podléhající vlivu Východu, jenž je hlavně zastoupen Kubou.

Až pochvalně se vyjadřuje k postoji vojenských junt v této oblasti, hlavně v Chile a k Pinochetovi. Zde je Johnson zřejmě nejkontroverznější – potlačení levičáckého puče, růst ekonomiky a podobně. Negativa vlád pravicových generálů poněkud pomíjí...

Celkový stav věcí je neměnný. Komunisté vládnou pevnou mocí, rudé chapadla šmátrají po celé planetě a vypouštějí jedovatý, avšak chutný a lákavý, jed. Protivníci jsou slabí nebo chtějí zachovat status quo. Jednoduše a stručně řečeno.

K posledním dvaceti letům, jenž se kniha věnuje, je autor kritický a zde převládá subjektivní/osobní pohled plný nelibosti a nechuti ke všemu novému a nepravicovému. Také politika asijských a afrických zemí mu není po chuti. Hlavně jejich globální postoje.

Dějiny 20. století mají co říci. Jsou určené všem, stačí mít základní znalosti historie, filozofie, ekonomie a vědět kdo je kdo. Nejde jen o suchý výčet jmen, dat a událostí, ve kterých se postupně ztrácíte.

Při četbě je důležité mít otevřenou mysl a stavět se rezervovaně hlavně k druhé polovině této historické práce. Doporučuji přečíst i další obdobné knihy – jen škoda, že nejsou k dispozici novější pohledy. Tedy když pominu dějiny evropského kontinentu. Sepsat historii globální je práce náročnější a možná i nevděčná.

Paul Johnson se úkolu nezhostil úplně na výbornou, až příliš se držel svého (nově nabytého) politického přesvědčení a nebyl zrovna ke všem fér a spravedlivý.

Na druhou stranu je hlavně novinář. Závěry a domněnky si přizpůsobuje a ohýbá podle potřeby a zároveň myslí i na čtenáře. Ví, že dějiny můžou být nemastné a neslané, proč je neokořenit a neosmahnout o něco více.

Výsledný produkt je pak snáze zapamatovatelný a pro mnohé přijatelnější.

Osobně s tím nemám problém, vím kde sáhnout po odbornější literatuře či po jiném pohledu. Samotné jádro je vždy pravdivé, reálné – jde jen o předložení a o výklad. A zde mi styl autora prostě sedí. Baví mě a díky jeho (mnohdy nemístním) poznámkám mám chuť si o daných osobnostech či problematice přečíst víc a jít do hloubky.

Umím si s klidem představit, že si Dějiny 20. století přečtu znovu a s chutí a hlavně celou...

Jen nevím kdy...