Autorita - Jeff VanderMeer (Jížní Zóna 2)

Jeff VanderMeer je v našich končinách známý jako propagátor a představitel New Weidr (viz jeho antologie). V roce 2015 nakladatelství Argo nám představilo první díl originální a jak čtenáři zjistili podivuhodně zvláštní trilogie Jížní Zóna. Kniha nese název ANIHILACE (více o tomto díle jsem psal před mnoha měsíci a dokonce si myslím, že článek se mi povedl) a dočkáme se brzo i filmového uvedení - jestli se nepletu, tak v Evropě zhlédnutí jen díky Netflixu.

Druhý díl série se představuje v knize Autorita a více než lehce se vymyká předchozí části. Hrdinka minulého dílu - bioložka je posunuta na vedlejší kolej, avšak na konci zjistíte, že poměrně důležitou.

Autorita je hlavně příběh bývalého agenta Johna Rodrigueze, řečeného Šéf, jenž pracuje pro tajnou vládní agenturu (plní sem tam nějaký kancelářský úkol). Je jmenován novým ředitelem Jížní Zóny, bývalá ředitelka se totiž zúčastnila poslední třinácté expedice jako psycholožka a jako jediná se nevrátila. Ano správně, ostatní účastnice rádoby třinácté výpravy se našly na různých místech, bez vzpomínek a vlastní identity.

Šéf od začátku musí bojovat nejen s jistou dávkou nepřátelství a neochoty personálu, hlavně zástupkyně. Ale i s odlišností a zvláštností celé budovy/výzkumného ústavu/Jižní zóny. Vše od samotného místa, přes kancelář bývalé ředitelky, výbavení laboratoří a chování přítomných je jiné. Každou chvíli narazí na stopy, dokumenty, frakmenty, odkazy či poznámky, zdánlivě nesouvisející a nedávajíc logiku. Vše se samozřejmě týká Oblasti X a John se setkává se světem jenž si nedovedl ani přestavit...

Nesmí chybět tajemství a nezodpovězené otázky, jenž se každou chvíli množí a odpovědi se schovávají, stačí zjistit jen kde. Možná by i stačilo zjistit, zdali nějaké odpovědi vůbec jsou.

Celý komplex Jižní zóny připomíná umírající civilizaci balancujíc rezignovaně nad propastí a čekajíc na poslední studené zafoukání větru. I lidé zde vypadají rezignovaně, cize a maskujíc se maskou normálnosti a všednosti.

Možná jen zástupci vědeckého oddělení by se rádi podělili o své výsledky, spíše neúspěchy. Krůček po krůčku, či vrsta po vstvě je odkrývána nejen novému řediteli, ale i čtenáři.

Nápis v kumbálku v ředitelčině místnosti, totožný s nápisem v jeskyně Oblasti X. Informace o majáku a prvních výzkumnících, dávný pokus s králiky a snaha je doslova protlačit přes bariéru. Tajná neschválená výprava bývalé ředitelky. Zachované video první oficiální výpravy, ukazující cizí prostředí a konec a cizost a smrt.

Šéf se pomalu, den po dni zkouší zžívat s novým prostředím, s novými úkoly. Neví (stejně jako čtenář) co ho čeká v poznámkách, za nejbližším rohem budovy, při komunikaci s ostatními. Neví jestli se dozvídá pravdu celou či poloviční či skrytou či vůbec nějakou. Mezitím provádí výslechy bioložky, jenž jediná reaguje na jeho podněty. Ale ani ty se mu nevedou, jsou to spíše prázdné nicneříkající rozhovory, zdánlivě spolu nesouvisející.

A samozřejmě musí podávát hlášení. Komunikuje se svým nadřízeným, jenž je mu skryt a vlastně neví co všechno ví, nemá dotyčný ještě nějaké informátory... Stručně řečeno první dny nemá John situaci ve svých rukách. Musí zapojit své znalosti a výcvik. Vzdá marný a nesmyslný boj se zástupkyní a soustředí se na samotnou bývalou ředitelku. Zároveň odhalí, že je pod vlivem hypnózy , čím si vysvětluje hodinové prostoje a mezery a také pocit sledování.

Pomalu se ponořuje do samotného dění Jížní zóny a proniká hloubějí pod povrch. Pravda, stejně jako světlo v dalekém tunelu, začíná problikávat a razí si cestu ven. Události však naberou nečekaný směr.

Oblast X se začíná rozšiřovat a při převozu na centrálu bioložka utíká a mizí. Šéf tuší, kde ji najít a vydá se po její stopě, alespoň v to doufá. Ví už, že se nejedná o původní bioložku, spíše o její verzi/kopii vytvořenou v Oblasti X. Ptačí duch (bioložka) je branou a je jedno kde je, může se vrátit...

Popsat samotný děj může býti zdánlivě jednoduché, vlastně tam žádný ani pořádně není. Příběh je vlastně položen na atmosféře a na myšlenkách hlavního hrdiny. Něco zažívá, vede rozhovory a vůbec nic není podle jeho představ a příprav. Jenže jedná se o realitu nebo jeho přání a představy. Je sledován nebo podléhá paranoie a začíná bláznit, stejně jako ostatní.

Jeho matka je tou nadřízenou nebo mu chce pomoci, možná je Šéf loutkou v nějaké

agenturské hře. Stále se pohybujete mezi skutečným a neskutečným. Pravda je někde tam venku, otázka zní, jestli se k ní čtenář vůbec dostane. Musím říci, že po většinu četby jsem nevěděl na čem jsem, pořád jsem čekal ten průlom, odhalení...vlastně jsem po většinu příběhu tápal jako hlavní postava.

Kniha bude mít hodně zastánců a fanoušků, budou mluvit pocitech a emocích, které vyvolává a jak moc působí na fantazii a mysl čtenáře. Není špatná, to rozhodně není, jenže já osobně z ní mám rozporuplné pocity a vím jedno, po druhé už po nešáhnu. Chtěl jsem něco jiného. U četby jsem nezažil takové to ponoření do děje, ztotožnění nebo alespoň zájem o postavy či prostředí. Klouzal jsem po povrchu, velmi kluzkém a ne zrovna vábném a ano kniha ve mne bude rezonovat dlouho, jenže ne proto jaké byla, ale jaká by mohla býti a jen kvůli tomu co jsem zažíval při četbě...

Původně jsem chtěl psáti konec více sofistikovaněji, ale nějak se mi přehazujou slovíčka. Samotné čtení mě iritovalo a to je myslím špatně...

Hold toto není to pravé ořechové pro mou maličkost a otazka je , zdali najdu čas a chuť na poslední díl.