Konec Věčnosti - Isaac Asimov

Letos jsem se rozhodl, že by nebylo špatné si přečíst i nějakou tu SF knihu z časů, kdy mobily s foťáky a celosvětová digitální síť nebyly ani součástí myšlenek autorů fantastiky. Prostě nějakou tu klasiku z dob předcházejících mému narození. Pořád jsou ještě knihy či celé série, na které nějak nezbyl čas, ha.

Dnes tu máme pár řádků o knize jménem Konec věčnosti od nestarnoucího a skromností vždy oplývajícího Isaaca Asimova. Příběh je o lásce a cestování v čase...tatatatáááá...

Věčnost je organizace, která je rozprostřena v čase přes mnohá a mnohá staletí. Věčnost ovládá cestování v čase a navíc lidé Věčnosti mění a ovlivňují budoucnost, nejlépe v prospěch lidstva. Tedy dle mínění těch pár vyvolených, kteří mají moc a rozhodují o změně Skutečnosti. Ale i Věčnost má své hranice, měnit budoucnost mohou jen do 70 000. století.

Hlavní hrdinou je Andrew Harlan, který po letech učení a zácviku se stává provozním technikem. Mužem jenž má vliv na možné změny Skutečnosti, stává se samotářem mající zvláštního koníčka - zajímá se o Primitivní dějiny (dějiny předcházející objevu, jenž vedl k cestování časem).

Jednoho dne potká dívku, jenž ho zprvu znepokojuje, ale časem se do ní zamiluje, tak jak to v takových případech bývá. Bere ji z jejího Času a schová ji před nadcházející změnou. Zároveň má i učedníka, mající důležítý úkol (jak se záhy spolu s hrdinou dozvíme) dělat společníka muži stojící na začátku cestování časem. Chytrému čtenáři dojde, tím slavným objevitelem má být právě dotyčný učedník. Klasický časový paradox...

Harlanovo milostné vzplanutí nesou jeho nadřízení nelibě, dochází i k vydírání. K tomu všemu dojde k odhalení - dotyčná dívka je agentka z časů po 70 000. století. Lidem budoucna se konání Věčnosti nelíbí - vývoj lidstva se má nechat na pokoji i spolu se svými plusy a mínusy.

Vypadá to, jako by se vše motalo kolem dobývání vesmíru, proti kterému má evidentně Věčnost námitky. Radikálním krokem a cílem je zničení Věčnosti - Harlan a jeho dívka se vydávají do 20.století, do století, ve kterém nedopatřením zůstal náš milý učedník (Harlan ho tam ve vzteku poslal). Mají možnost ovlivnit celou budoucnost a vlastně všechny možné budoucnosti/vesmíry, mají možnost zničit celou Věčnost...

V mnohém jde poznat, že román vznikl v polovině 50.let - postavy jsou tak trochu chodící archetypy, takové černobílé a abych řekl pravdu nikdo z nich nezíská ode mne cenu Sympaťák příběhu. Jediná ženská postava je zde směsicí naivní hloupoučké dívky s protřelostí tajemné agentky. Z toho všeho je jasné, že dialogy osobního či emocionálního či vztahového rázu jsou takové hmmm neuvěřitelné a nepřirozené.

Nějak mám pocit, že toto nebyla silná stránka pana Asimova...prostě to chce ještě více zkušeností.

První kapitola je poněkud nejasná a nesrozumitelná a trošku trvá, než se čtenář dostane do těch správných kolejí. Hlavní postava cestuje časem sem a tam a dle popisu jsou staletí takové jednotvárné - je jedno, zdali je začátek/prostředek/konec daného století, prostě jakoby celých sto let bylo stejných. Vývoj jako by se zpomalil a doba se měnila pomalu jako v medu - ne tak rozverně a divoce jako v minulém století, ha ha ha. Některá století jsou nám přibližená blíže, ale spíše z pohledu jednotlivce a věcí každodenní potřeby.

Síla a kouzlo celé knihy spočívá v nápadu, v popisu jak celý tento systém funguje. Jsou zde dvě hlavní linie - jedna je předvidatelná a druhá, pro mě určitě, má zajímavou pointu. Žádný "wou" efekt, ale trochu napětí na závěr mě potěšilo a konec příběhu byl pro mě tak jak má být, ucelený a srozumitelný.

Románu by slušel moderní hábit a popis vývoje Země a jednotlivých států a podobně...