Icehenge - Kim S. Robinson

Další rest z loňského roku, tentokrát bude dolovat informace hluboko ve svém nitro :) Poznámky z dané knihy jsou někde ztracené v minulosti. Dalo by se říci, že jsem na tom podobně jako postavy z románu - vzpomínky blednou a vzdalují se realitě. Takže děj (podrobného ražení) knihy zůstane zastřen tajemstvím.

Článek bude věnovat románu ICEHENGE, autorem je Kim Stanley Robinson, jenž je v českých zemích lehce opomíjený (letos by nakladatelství Laser-books mělo vydat další jeho přelomový román). Kniha byla vydaná v polovině 80. let a u nás měla vyjít zhruba o deset let později. Hvězdy (či ekonomická situace či rozvíjející kapitalismus či smůla) tomu nebyly naklonění a českého vydání se čtenáři dočkali až nyní.

Díky tomuto zdržení celé dílo ztratilo na jakési aktuálnosti, "waou" efekt je pryč a kouzlo poznání poněkud vyprchalo.

Jsou zde nápady a myšlenky, jenž se neztratí i dnes. Díky vědecko-lékařskému výzkumu a zvedání průměrné délky života je na místě se ptát co vše nám může přinést dlouhověkost.

Na druhou stranu se v díle až příliš odráží doba vzniku románu - rozdělení Východu a Západu (jakási politická dualita) se objevuje i v budoucnu, stejně tak jako pesimistický pohled na svět kolem sebe.

Kniha přináší poselství (zní to hrozně a klišovitě), odráží tehdejší dobu a společnost v budoucím Marsu, na prvním místě jsou lidé a jejich vnímání a problémy. Vše ostatní se jeví druhořadým a de facto nepodstatným.

Z toho vyplývá, že se jedná o lehce komplikovaný a ne zrovna jednoduchý román, jenž se vyžaduje soustředěného a vnímavého čtenáře. Mnohým, hlavně mladším, čtenářům tento styl nemusí vyhovovat. Postavy v knize přemýšlejí a jednají jako lidičkové z 80. let, což je prvek, hlavně pro hloubavé fanoušky fantastiky, poněkud nepřijatelný. Lidé v budoucnu hold budou jiní než my.

V knize Váš čekají tři příběhy, každý se odehrává v jiné době (rok 2248, 2547 a nakonec 2610) a každý má svého hrdinu. Samotný název knihy odkazuje hlavně na třetí část, kdy na Plutu zkoumá (několikátá) expedice obrovské ledové bloky, jenž mohli postavit vzbouřenci (a taky nemuseli) z prvního příběhu. Druhý příběh je nejkomornější (jde to vůbec na Marsu...) - archeologové narazí na stopy vzpoury, kterou oficiální místa popírají. Byla-li vůbec nějaký vzpoura...

Právě na tomto příběhu stojí celá kniha (dle mého skromného mínění). Zde hlavní postava řeší svou dlouhověkost a s tím spojenou paměť, co jsou vzpomínky a co zbožná přání a představy. Nález mu doslova vlije život a elán do žil. Narazí na stopy zatajování nebo na manipulaci s budoucností rebelanty. Těžko říci, kde je pravda.

Celou knihou provází jakési hledání - ideálního místa, pravdy a odpovědí. První příběh je vlastně zpovědí jedné z rebelantek a daný záznam hraje důležitou roli v druhém příběhu, v posledním příběhu se vědci snaží rozluštit záhadu Icehenge. Záhady jsou střídány otázkami a co je možná iritující je, že skutečnost je zahalena i před čtenářem.

Celkové zakončení celé knihy ve mně vyvolano reakci typu "...a to je jako všechno..." . Když to vezmete kolem a kol, tak vlastně pořádně nevíte co ty zatracené ledové bloky na Plutu znamenají...a nebo jsem na něco zapomněl

Zajímavý nápad, celkově fajn a první dva příběhy byly svým způsobem dramatické a napínavé. A vlastně takové, tak trochu netypické, knihy Vám zůstanou v hlavě a Vy máte o čem dumat v nočních hodinách...

Toť celé mé stručné pojednání...je totiž možné, že celá kniha je o něčem jiném a odpovědí na Vás křičí z každé dvanácté stránky...