Trampoty zlého čaroděje - dokončení

"Všechno zničené a zbořené, pustá prázdnota kolem, ticho všude možně. A Ty se budeš toulat krajem sem a tam. Jídlo si asi umíš vyčarovat, že. Taková kachnička s červeným zelím a bramborové knedlíky nebo grilované zebří žebírka,hmmmm. Čerstvé ovoce má taky něco do sebe…"

Začal z jiného soudku neznámý a začal se potutelně usmívat. Čaroděj se zamyslel, je pravda, že pár kouzel znal a dokonce ho mnohdy udržovala při síle, spíše při životě. Jen tady byl malý, zanedbatelný háček, všechny druhy pokrmů a tekutin a drinků a zákusků a vzorků nových pomazánek chutnaly stejně. A je pravda, že po pár dnech magické stravy čerstvá voda a tři dny okoralý chléb byl přímo kulinářský zážitek. Jenže o tohle tajemství se s neznámým rozhodně nechtěl podělit.

Tajemný cizinec pokračoval ve svém monologu dál.

"No, možná si necháš kousek úrodné půdy, taková oáza klidu a míru a pohody. Každodenní práce na poli člověka jen otuží a k tomu nějaký ten dobytek, proč ne…"

V místnosti nastal opětovný čas ticha. A sem tam se mihly představy typu "Čaroděj vesele okopává brambory", popřípadě "Čaroděj dojí cokoliv."

"... nejsem si docela jistý, ale nevypadáš na člověka, který se věnuje zemědělským pracem, rád se hrabe v hnoji a tahá dobytek za různé hmmm výčnělky. Taková poctivá vypěstovaný mrkev a džbánek čerstvého kozího mléka…."

Čaroděj si vybavil nejednu vzpomínku, jak při svých pustošivých toulkách mnohokrát narazil na zemědělný lid při různých činnostech, který vždy končily útěkem před ním samotným. A bylo mu hned jasné, že dané činnosti nejsou jeho šálkem jakéhokoliv nápoje. Svým výrazem dal najevo, že i samotná představa fyzické práce ho lehce vystrašila.

"Třeba někoho ušetřím a projevím dobrou vůli. Nechám si pár otroků a nějaký ten královský, ne, císařský zámek a všeho budu mít plnou...takovou tu komoru nebo kam se to všude dává. Hromady jídla a litry vína a piva a nápojů s deštníčky a válet se bude ve zlatě a diamantech. A Strach bude mé druhé jméno, spíš třetí."

Popudlivě si své řekl Čaroděj, ale i jemu bylo jasné, že tento momentální nápad má ještě nějakou tu mouchu. V místnosti opět zavládlo přemýšlivé ticho, z mouchy se stával rostoucí megaroj much.

"Tak, proč ne. A pár otroků znamená co, dva či dvacet nebo dvěstě. To víš, někdo seje, někdo sklízí, někdo peče, někdo vaří, někdo uklízí...vidíš, nějaká ženská ruka by se také hodila. To už máš celou vesnici, možná dvě."

"Já rozhodně nehodlám živit tolik hladových krků, já nejsem žádná dobrosrdečná bába Tereza. A ještě k tomu ženské, plémě to ďábelské…"

"Neříkej mi, že si nebudeš chtít užívat. Co vůbec hodláš dělat, číst moudré knihy, procházet se po okolí, rybařit, pouštět hrůzu na těch pár přeživší...Když tak nad tím přemýšlím, tak si myslím, že budeš potřebovat ke své spokojenosti alespoň čtyři vesnice. A nějaké obyvatelstvo velmi velmi daleko od svého území. Rozumíš, jedna skupina proti druhé, nějaké to vzrušení a zábava...

Taková nuda může přerůst v trudnomyslnost a pak ani jíst ani pít a číst nechutná. Tělo a duše chřadne a pak sbohem můj ideální pracně vytvořený světe….Ano, ano, nuda je krutý zabiják"

Dokončil svou řeč cizinec a lehce se na svého spolustolovníka doslova zazubil. Čaroděj na něho hleděl a nevěřil svým uším. Zasvětí svůj život zdecimování celého světa a teď má najednou všechny nechat na živu nebo co.

"Čtyři, pět schopných chlapíků mi bude bohatě stačit...Já nikoho a nic nepotřebuju."

začal oponovat Čaroděj a komory plné otroků, vydatných chlebíčků, duchaplných her a všeho možného se mu začali pomalu ztrácet v dáli jeho mozku. Když má být zásadový, tak bude zásadový a basta.

Jenže mozek se jen tak nevzdává. Najednou měl Čaroděj plnou hlavu plnou se boků a dmoucích ňader a nemluvě o částech těla, které ani neumí pojmenovat. A všechno to ženské plémě mělo spíše méně než více oblečení. Tedy jestli se vůbec dá mluvit o oblečení, když se reálně jedná o tenký průsvitný proužek látky.

"Opravdu, jak myslíš. Schopní chlapíci, to by chtěl každý. Jen doufej, že takové najdeš. Když nechceš vesnice plné otroků a otrokyň a vystačíš si se vším sám, tedy skoro sám…"

Cizinec se odmlčel, napil se a na jeho rtech se objevil nový úsměv, který s veselostí a radostí neměl nic společného. Pohladil se pomalu po své hlavě bez vlasů a pomalu a tišším hlasem pokračoval.

"Stát se může všechno možné a sebeschopnější panáček si neporadí se vším…"

"..jak se může stát všechno...jsem Čaroděj a ne ledajaký, umím…"

Neznámý po delší době zase pozvedl prst a opět se ujal slova.

"...věřím, že umíš..." dramatická chvíle "....a slepé střevo, s tím si umíš poradit…"

Čaroděj se zamyslel, dívky se svým neoblečením rázem zmizely, chvíli dumal a uvažoval jestli se nejedná o nějakou nadávku. Pak mu svitlo, jeho oční zorničky se rozšířily.

"Lektvary a hojivé masti zvládnu...rozhodně...tedy ty základní. Horký čaj z ulevníku a hojníku vyřeší kdejakou zapeklitou záležitost. A pravidelné žvýkání kořene imaginární goji je prevencí samo o sobě…"

Vítězoslavně dodal k tomuto tématu Temný a začal mít pocit, že budoucnost nebude zase tak děsivá. Tedy děsivá bude, ale tím správným způsobem.

Cizinec zamával prázdným džbánem, hostinský v rychlosti mu tak netypické přinesl nový, větší a plný vína. Poté sesbíral všechnu odvahu, kterou našel nejenom v sobě, ale i v předcích a možných potomcích. Potichu začal Čarodějovi vysvětlovat co tím "slepým střevem" pan tajemný vlastně myslel. Záhy zmizel za svým pultem a opět se snažil státi se býti neviditelným.

Mocný čaroděj znejistěl, opět. Představa jakéhokoliv šikovného chlapíka jenž se hrabe v hlíně a pak v jeho střevech byla všechno možné, jen ne lákavá a líbivá.

Na chvíli nastal v hostinci klid , jen z dáli se ozývali zvuky ničení a plné beznaděje. Temný si opatrně začal pohrávat s myšlenkou, že nějaký přeživší felčar by vůbec nemusel býti na škodu.

"Zuby..." ozvalo se záhy cizincovým hlasem "... mršky nezbedné, ty umí potrápit."

Čarodějovy zorničky se už neměly kam rozšířit a stálo ho dost úsilí zastavit svou pravici mířící k levé spodní stoličce. Měl s ní mnohé nevyřízené účty. Zatracená mrška nezbedná. Sebesilnější lektvar je vždy poražen časem a bolest přetrvává pořád a pořád.

"Nějaký felčar do zásoby by se mohl hodit. Chytrý otrok hrající šachy a léčící kdejaké neduhy, to je balíček dva v jednom. A o zábavu je postaráno, ha!"

Že by světlo na konci tunelu...

"Ó, Mocný Temný Hrůzu nahánějící Čaroději jak jsi naivně trouboidní. Opravdu si myslíš, že jeden jedinec si umí poradit s každou bolístkou a zraněním. Jak je ten výraz..už vím SPECIALIZACE..."

Světlo pohaslo, zřejmě definitivně. Tohle bylo určitě sprosté slovo a Čaroděj začínal mít neodbytný pocit, že jeho celoživotní sen se mění v jeho noční můru.

"...dát studený obklad a uvařit čaj z bylinek umí snad skoro každý, ale vyléčit a uzdravit, to je umění panáčku. Máš tady specialisty na zuby, kosti, měkké části těla, ženské orgány i na hlavu. Abych nezapomněl i v zemědělství máš specialisty na chodící či stojící pokrmy..."

Z Čarodějových úst se ozvalo zaúpění. Bylo jasné, že pět šikovných chlapíků a veletucet kouzel nebude ke spokojenému důchodu stačit.Co to ten cizinec ještě říkal...

"Moment, jak ženské orgány...já žádného šarlatána na..." neurčitě zamával rukama

"...tamto nepotřebuji. Opakuji znovu a jasně, že ženy v mém světě nejsou...jsou zbytečné."

Čarodějovo přesvědčení však již nemělo tak přesvědčivé barvy. Možná i díky tomu, že jeho myšlenky byly zase plné boků a ňader a toužebných žhavých hlubokých pohledů. Napadlo ho, že felčary na hlavu bude určitě potřebovat, nejlépe dva až tři.

Cizinec chápavě pokyvoval hlavou a dál pokračoval v neradostné konverzaci.

"Nejenom ty můžeš podlehnout trudnomyslnosti. Poddaný v depresi..."

"Žádní poddaní, já budu mít otroky, jenom otroky."

"...dobře, dobře. Otrok v depresi není zrovna výkonná jednotka. Různorodé rozptýlení může člověka přivést na jíné myšlenky. Úsměv milováné rozmilé ženy a dětský radostný křik dokáže lidi motivovat k čemukoliv. K tomu dostatek zábavy a jídla a bezpečí a zdravé sousedské rivality. A hle, spokojení a produktivní zaměstnanci, tedy chci říci, otroci, jsou na světě. A jen díky tobě...

A vůbec zbytečná skromnost stranou, určitě zvládneš ne dvě tři čtyři vesnice, ale dvě tři čtyři říše. Musíš rozšířit své obzory, máš na to!"

Cizinec dokončil svou řeč, již nebylo co více dodat, vše důležité a podstatné bylo vysloveno. Na závěr se na Temného znovu usmál. Tentokrát úsměvem, který by nezaujatý divák (citlivějšího ražení) mohl označit za zbraň hromadného ničení.

Čaroděje přepadla náhla únava hromadící se v něm celé roky, cítil se zmožen. Jenže by nebyl Temným a Ukrutným kdyby se zalekl kdejaké těžší překážky.

Nyní byla řada na něm. Nyní nasadil svůj Pohled a svůj úsměv (přiznejme si, že zde byly jisté rezervy, prostě málo trénoval, proto jen úsměv). Teď dá tomu holohlavému a hubenému cizákovi co proto. Přece se nezalekne té jeho průměrné postavy a průměrné tváře, hrozivé Úsměvy - tyhle šarlatanské triky zvládne taky (tedy, když bude trénovat). Na druhou stranu musel uznat, že protivníkovi oči ho znervózňovaly víc a víc.

Ale toho nezastaví, teď promluvil Čaroděj tichým a snad i hrozivým hlasem.

"Začínáš mě unavovat človíčku, nevím kdo jsi a jaké máš úmysly. Ale široko daleko jsem nejmocnější a nejděsivější muž a já dosáhnu svého. Nemá smysl mi vnucovat opak nebo nějaké milosrdné skutky. Nechci žádné dětské úsměvy a ženské výkřiky. Já chci slyšet křik plazících se obětí a smích svých démonů trhajíc vše a všechny na kusy. Já jsem temnota jenž celý svět zahalí stínem a utrpením. Nikdo, ani ty, mě ne-za-s-ta-ví!!"

Dokončování vět s dvěma vykříčníky si Čaroděj natrénoval přímo dokonale, na rozdíl od závěrečného šklebu jenž měl zřejmě předlohu v učebnici "Šklebení jako zbrojní arzenál, díl druhý".

A nastal ten příslovečný klid před bouří, v naši situaci před megaultrasilnou bouří. Oba muži se tvářili uvolněně a bezstarostně, ale raději vynechávali prudké pohyby. Jen z dáli se nesly zvuky doprovázející apokalypsu a řádění několika pekelných bytostí.

Je jedno kolik času uběhlo, ale nakonec přišel okamžik, kdy poklidná atmosféra vzala za své a události nabrali spád. Svět udělal nepovedené salto a Osud dostal kopanec do … ano přesně tam.

Do hostince s velkým rámusem (a o něco větším zápachem) vstoupil jeden z Čarodějových démonických posluhovačů.

Temný se zaradoval, s výkřikem "roztrhej ho, znič ho a třeba ho i sežer, ale hned" ukázal na cizince prstem (co všichni s tím ukazováním prstem mají...).

Dotyčná stvůra (jméno by se dalo přeložiti jako "celerová omáčka, lehce skyslá a ponechaná na sluníčku") zařvala a vycenila něco co by i zubaře vyděsilo.

Teď si cizinec povzdechl, odevzdavě zakroutil hlavou a luskl prsty.

Hostinský zamrkal, čím narušil svou snahu státi se neviditelným.

Pekelná bytost zamrkala, vše kolem něho se stalo obrovské. Před chvíli hlavou málem narážel do stropu a teď je všechen nábytek tak ohromný a děsivý.

Krysa stojící v rohu zamrkala. Řvoucí a smradlavé ohromující nebezpečí zmizelo a místo něj tu nervózně přešlapovala řvoucí a smradlavá malá entita. Prostě žrádlo. Krysa skočila a zoubky se zatnuly do masa. Technicky řečeno jsou démoni nesmrtelní, jenže když jsou na kousky uprostřed žaludečních šťáv, tak jim tato vlastnost je spíše na překážku.

Čaroděj zamrkal a zase zamrkal. Příprava na kouzlo na lehké škrábnutí pekelníka trvá celé dny a je k tomu nemalé oběti. A teď byl svědkem neskutečna, ani v legendách a v pohádkách neměli čarodějové takovou moc, aby si jen tak halabala provedli takové mocné kouzlo.

Zatočila se mu hlava a něco se v něm probudilo. Něco co neznal. Něco olbřímiho. Strach.

Temný němě (se svým novým společníkem a otevřenými ústy) koukal na cizince. Věděl, že všechny jeho sny mizí někde v dáli, vítr je zaval prachem, stejně jako mnohé ruiny a kosti, které po sobě zanechal.

Cizinec se naklonil k Čarodějovi a pronesl ještě pár vět.

"Jak už jsem řekl na začátku, sleduju tě a vím, že máš potencionál a máš i velkou moc. Jen jsi se vydal špatnou cestou. Ano, ano. Myslím, že smysl tvého bytí by měl být v něčem jiném než v ničení a zabíjení. Lidem tohoto světa mnoho dlužíš a je na čase jim vše splatit. I s úroky..."

Cizinec posledních pár slov zašeptal. Neusmál se, jen se chvíli díval na třesoucí se Čaroděje. Pak s jistou dávkou veselosti vstal, oprášil se a vydal se z hostince ven. Ještě se otočil a dodal.

"A neboj, budu tě sledovat dál a oba dva bychom byli určitě rádi, kdybych se už nevrátil."

Tajemná návštěva zamávala a odkráčela pryč z hostince a mířila někam dál (cestou překročil pořádně nažranou krysu). Čaroděj seděl, nikoho a nic nevnímal. Potil se a rozhodně ne vedrem. Nakonec nastal okamžik, kdy i on se zvedl, vzal si svou hůl, jenž vytušila, že časy zábavy skončily a vydal se ze zničeného města pryč. Někam hodně daleko, někam kde by začala jeho nová životní etapa.

Etapa, která bude bolestná a plná strastí a vykoupení.