Trampoty zlého čaroděje - 1. část

Měl to být den plný příprav skvělých jídel a korpulentních oslav, balení různorodých dárků a úklidu zapomenutých ponožek. Den, jenž měl být zakončen velkolepou slavností s ohňostrojem nebo alespoň něčím co by vzdáleně ohňostroj připomínalo. Vše na počest jarní rovnodennosti. Poté by následovaly tři dny svátků rodinné pohody, hodování a příjemných návštěv.

Je pravda, že vloni místo rachejtlí a světlic vzduchem poletovaly těžké sněhové vločky a radní kupeckého městečka (jehož název není vůbec důležitý), ležícího na hranicích dvou velkých říší, si už do léta zajistili u všech možných bohů pěkné počasí. Jistota je jistota.

Leč ani letos nebude nebe plné radostných a rozpustilých světýlek, spíše všude poletuje popel a saze a křik a sténání a pláč a panika zděšených lidí a zvířat a bolest a hlavně strach. Na oslavy neměl nikdo ani pomyšlení. Tedy krom Temného Čaroděje.

Jméno, jenž mu dali rodiče a učitelé ho ním častovali je dávno zapomenuto a kdyby po něm někdo chtěl doklad totožnosti jeho zrak by padl na zlověstná slova Čaroděj Temný Ukrutný, toho času Ničitel světa (rukou dopsáno "celého"). Vše orámováno kresbičkami lebek a kostí. Malou vadou na kráse je jen ta skutečnost, že do této chvíle nikoho ani nenapadlo chtít po něm daný doklad. Což Čaroděje trošičku mrzelo, spíše trochu víc mrzelo.

Temný kráčel pomalým krokem peklem, které způsobil a lehce se kochal obrazy kolem sebe. Opevněné městečko přišlo o svou kovanou bránu a kusy hradeb byly rozmetány po okolí. Věže připomínali otevřenou zlomeninu stehenní kosti. Vojenská posádka a strážní byli z větší části minulostí a nebyli sami. Mrtví a zranění všude možně a mnozí z nich se snažili odplazit. Nebyl čas obrany, nastal čas umírání, utíkání a schovávání.

Nebyla ulice, ulička či náměstí, kde by nehořel dům nebo se sesypával do podoby pikoreskní ruiny. Mnohé příbytky čekala kombinace obého. Nikdo nebyl ušetřen, ovdovělé ženy a malé děti se nebránily a oči plné hrůzy a sýpavé volání o pomoc ještě více deptalo přeživší obyvatelé, snažic se zachránit holé majetky, holé životy a holé zadky. Žalostné pohledy a sypot Čaroděje doslova vytáčelo, mnohé umlčel oslnivým bleskem ze své čarovné hole. Zvlášť pyšný byl na pukající zem pod nohami uprchlíků. Poněkud drahé kouzlo, ale přináší tolik radosti. Starce a stařeny nešetřil vůbec, zřejmě krutá vzpomínka z dětství.

Nehodlal však zabít, zdecimovat a eliminovat všechny lidské bytosti, krčící se před ním strachy. Několika dovolí utéct, relativně ve zdraví, několika zraněným dovolí se odbelhat a několika z nich dokonce sám ukáže nejkratší cestu z této apokalyptické reality. Žádné milosrdenství, žádné smilování či projev dobré vůle (vše považuje za velmi vulgární gesta a dokonce pochybuje o samotné existenci těchto hmmm sprosťáren). Vše je otázka chladné kalkulace. Přeživší nebudou mlčet, budou rozsévat děs a hrůzu do dalších měst, krajů a říší.

Temný Čaroděj za sebou nechává nicotu a prach a špínu a temnotu a světlo před sebou chce zhasnout co nejdříve. A Temný Čaroděj není sám.

Za ním kráčí tucet...no, kráčí, spíše se přesouvají.

Za ním se přesouvá tucet pekelných démonických nestvůr, mající nevyslovitelná jména popisující šílenství, mučení a výrobu zeleninových omáček. Všichni, včetně mrtvých, zjišťují, že naděje je jen výmysl pisálků, sedíc u teplého krbu a popíjejíc teplé kakaíčko se sušenkou.

Všude převládá chaos a prázdnota a černočerná beznaděj. Ó, jaký to povedený den jarní rovnodennosti.

Čaroděj se svou suitou kráčí pozůstatky, ještě včera tak obchodně rostoucího městečka, když tu náhle jeho kroky zabočí do malinké úzké uličky. Domky jsou na sebe doslova nalepené a žádný z nich nedosahuje třetího patra. Je tichá a klidná a hlavně celá. Z druhé strany sem vběhne dívka s dvěma chlapci a schovají se do nejbližšího vchodu. Opět zavládne klid. Jako kdyby celé Čarodějovo řádění byla jen nepodstatná epizoda. Velmi rozčilující. Sousedskou pohodu a mír narušovalo jen občasné skřípění malého štítu nad vchodovými dveřmi přesně uprostřed uličky. Nápis na štítu pomalu mizel pod náporem času, ale pořad byl čitelný - napsáno gotickou karolinskou minuskulou (diplomatickou) "U veselého tlouštíka". A kolem něj samé veselé barvy. Velmi velmi rozčilující. Temný vstoupil do uličky a zamířil přímo do hostince. V zátylku pocítil lehké mrazení, avšak žádné ochranné kouzlo zde nebylo. Musel přijít této záhadě na kloub.

Jaký má smysl přinášet zkázu a zmar, když jsou místa, která vaši snahu ignorují.

Pomalu vstoupil do místnosti, dřevěná vrata byla otevřená a záře svíček a petrolejek a sálající teplo přímo nabízelo k návštěvě a posezení u poháru s vínem či džbánkem chladivého piva. Kolem stěn stály pevné stoly a lavice (praktičtější než židle, hlavně v případě řešení sporů, než totiž zvednete takovou lavici, tak na ní vyčerpáte značné množství energie vložené do vzteku). Hostinec byl prázdný, tedy skoro prázdný.

Obtloustlý majitel s droboučkým knírkem stál za pultem, vykonával různé drobné činnosti a snažil se nevypadat nervózně. U nejbližšího stolu, který vypadal nejzachovaleji, nejnověji a nejhonosněji, seděl host. Temnému bylo hned jasné, že není místní a klid a mír v okolí má na svědomí on. Neznámý na něho kývl a nabídl mu místo u stolu a usmál se. Což bylo více než velmi velmi rozčilující. Zároveň oblast zasažená lehkým mrazením přecházela do teplot blížící se absolutní nule. V Čaroději se po předlouhých letech probudil primitivní a pradávný instinkt přežití, leč byl ignorován. Což vede k životu krátkému a při nejbližší události ukončenému.

Temný odložil plášť a svou kouzelnou hůl a posadil se ke stolu. Opřená hůl se s lehkou uražeností protočila. Neznámý muž nalil víno do prázdného kameninového džbánečku a nápoj nabídl nově příchozímu. Oba se chvíli pozorovali a poté se napili, překvapivě, chutného vína. Kouzlo okamžiku přerušil až Temný hlasitým bouchnutím džbánku o stůl, máváním rukama a ukazováním na všechny možné strany.

"Co to...jako...a vůbec...Kdo sakra jste...mě nikdo nezastaví!" rozčileně začal a hned i skončil.

Neznámý se narovnal a pousmál se. Jeho úsměv připomínal rozverného mladíka, avšak pohled byl starý, vážný a pronikavý. Znervozňující a lehce děsivé. Temný se očnímu kontaktu raději vyhýbal.

"Překvapivé, že. Taková obyčejná drobná putika a mají víno hodno stolu královského. Dokonce celý soudeček, jak jsem zjistil. A to skleněná dóza, úžasné. Hned se cítím, jak bych to řekl, civilizovaněji."

Pozvedl prst, aby umlčel netrpělivého Čaroděje hned v zárodku a se zmíněné dózy rozlil opět víno. A pokračoval dál.

"Vedeš si šikovně panáčku, nejsem tady dlouho, ale už jsem se stačil zorientovat. Obrovský svět, mnoho říší a království a podobných nesmyslů, rozsáhlá území plná nestvůr a neprobádaných tajemství. Nemluvě o rasách, o mnohých nevíš ani Ty. Začínáš být slavný a dokonce i obávaný, tedy v nejbližším okolí. Snažíš se pustošit vše možné už několik let, jestli se nepletu, ale přesto všechno jsi teprve na začátku…"

Čaroděj se odhodlal bručivě protestovat, ale opět byl zastaven prstem.

"...ale no tak, na severu jsou hory a za nimi země mající své problémy, včetně takových mágů jako jsi ty, nemluvě o říších za oceány a nevyšel jsi náhodou z pouště. Co je na druhé straně, aha. Tak vidíš. Za těch pár let jsi mohl zničit nanejvýše, co já vím dvanáctinu, spíše šestnáctinu celého Vašeho světa,hmmm, přeháním…"

Neznámý lehce naťukl téma, jenž je pro všechny temný a zlé čaroděje tabu. Všichni se totiž tváří, že jsou samotincí samotní a existují jenom oni. Neradí slyší, že někde jinde má někdo jiný obdobný plán plný ničení a násilí a smrti.

Jak trapné je dorazit na místo, jenž chcete zničit a proměnit na památník nicoty a zmaru, a zjistit, že památník nicoty a zmaru je již postaven a nenese Vaše jméno. Ale to už náš Temný nevydržel a bouchl do stolu. Rozčileně se postavil a celá místnost potemněla. Jeho stín rostl a rostl a hůl se začala třást nedočkavostí, natáhl k ní ruku, aby vyřkl smrtící kouzlo směrem k drzému chytrákovi. A celou dobu vykřikoval.

"Já jsem Temný Čaroděj, já jsem ten jediný opravdový ničitel světa, já přináším zkázu všem a všemu. Za mnou zůstává zkáza a zmar. Nikdo a Nic mě nezastaví, bojte se mě a třeste se přede mou. Jsem vládce démonů a neznám smilování, vše obrátím v prach a nicotu a vše zanikne v TEMNOTĚ. Já jsem…."

Hůl už měl v ruce a zamířil směrem k návštěvníkovi a už už se chystal říci co ještě vše je a pak by následovalo kouzlo přinášející bolestivou smrt.

"A co bude potom, jako co budeš dělat pak, vše zničíš a pak co ?"

Nenuceně ho přerušil neznámý a notně se napil vína. A usmál se, ne zrovna vesele. Čaroděj zmlkl, nadechl se a mlčky vydechl. Jeho koncentrace byla pryč, stejně jako jeho mládí či sbírka spálených lněných semínek. V hlavě prázdno a zmatek.

"Eeee, jak potom…" zmohl se po chvíli Čaroděj a hleděl do očí neznámému.

"Neříkej mi, že jsi nad tím nepřemýšlel, třeba před spaním nebo na záchodě. Vše zničíš, kámen nezůstane na kameni, nebo na čem ty kameny drží. Všude pusto prázdno, jen v dálce vítr si pohrává s posledním zeleným keříkem a fouká skrze lebky. Nenapadlo Tě co se bude dít poté co zničíš vše živé. Nevím, třeba se rozpadne planeta nebo tento svět je placatý a roztrhne se na kusy, vše umře a vše pokryje prach a popel a písek. Nikde nic, vůbec nic." poslední slova neznámý jen zašeptal.

Čaroděj na něj hleděl s otevřenou pusou, hůl se třásla v jeho pravici a stále nebyl schopen cokoliv říci. Upřimně řečeno, jeho představy byly plné chaosu a ničení a zkázy. Viděl sám sebe kráčejíc celým světem a nahánějíc hrůzu. Celé roky se učil ty správná kouzla a čáry, vyvolal děsivé bytosti a pak celé roky jen ničil a děsil. Dal si úkol a ten hodlal splnit, dříve či později. Co bude následovat potom, už v jeho myšlenkách nebylo. Dokonce ani jeho fantazie neuměla překročit tuto hranici.

"Mě nezastavíš, tento svět zanikne a mým osudem je ho zničit, konec se blíží, ty ubohý červe. Jsem…" vzchopil se na okamžik Temný, ale i on cítil, že tomu chybí šťáva a k tomu byl ještě přerušen, opět.

"...já vím, já vím. Bla bla bla, pořád dokola a dokola. Vy jste pořád stejní, bla bla zničím svět, bla bla všichni zhynou, bla bla konec všeho, apokalypsa příchází. Neuškodilo by trošku nápaditosti. Nikdo z Vás není schopen vymyslet co bude pak. Hodláš se procházet tou pustinou sem a tam a počítat hvězdy nad hlavou, nebo zničíš kus vesmíru kolem a budeš se vznášet s nateklou hlavou ve vzduchoprázdnu. Nebo poslední smrtící kouzlo vrhneš sám na sebe a VŠE, včetně Tebe, opravdu zanikne...Takže, máš prosím Tě, jakous takous představu co bude potom?"

Čaroděj stál a mlčel, opatrně opřel hůl na původní místo a posadil se zpět. Hůl pocítila jeho rozkolísanost a rozpoložení a vůbec nebyla nadšena jeho stavem. Zahanbeně raději padla do prachu na zem a ani nechtěla pomyslet do čeho všeho ještě možného.

Čaroděj si nevěděl rady, pořád se snažil si v hlavě přehrát svou budoucnost, všechny scénáře však končili zničením a zničením a aby toho nebylo málo zase zničením. Jednoho dne se prostě rozhodl nebo mu někdo zasel semínko (ne nepodobnému spálenému lněnému) do hlavy, že se stane Temným Čarodějem, jehož úkolem či osudem je zničení světa a všeho živého jako takového. Věděl, že ho čeká nelehká a dlouhá cesta a rozhodně se nehodlal vzdát. Na nějaké "potom" bylo vždycky času dost, tedy alespoň si to do této chvíle myslel.

Pokračování příště...