Rok Havrana - Vladimír Šlechta

Dnes pokračuji ve stručném hodnocení přečtených knih v loňském roce, minule jsem se trošku rozepsal. Zkusím býti stručný.

Vladimír Šlechta je oblíbeným spisovatelem mnoha čtenářů a jeho série Krvavé pohraničí a Oggerd patří dlouhodobě mezi nejčtenější a nejznámější. Každá jeho nová kniha je tím pádem více než očekávaná.

Jinak tomu nebylo ani s jeho loňskou novinkou "Rok Havrana" (povedená obálka i díky nakladatelství Brokilon).

Čtenáři, znalý díla pana Šlechty, postava jménem Havran není neznámá. Od přelomu tisíciletí vzniklo několik postapokalyptických povídek umístěných do 40.let 21. století, odehrávajíc se na území Čech a Moravy. A právě výše zmíněný je hlavní postavou těchto příběhů.

Dotyčné povídky jsou více či méně zakomponovány do knihy, kde sledujeme příběh agentky české exilové vlády Marie S., jenž je vysazena na území bývalé ČR, aby se spojila s tajemným Havranem. Mužem pohybujícím se územím, hájic slabší a bojujíc za spravedlnost.

Republika je totiž rozkouskovanou válečnou zónou, z etnických menšin se staly etnické většiny a původní obyvatelé žijí za hranicemi, v internačních táborech nebo nežijí vůbec. Pohraničí patří sousedním státům, mafiánům nebo korporacím, provádějicí ilegální lékařské pokusy.

Naše tak trochu nesourodá dvojice - tichý, klidný a záhadný Havran a upovídaná a lehce ztřeštěná Marie - putuje od místa k místu a pouští se do několika akcí, pomáhají zachraňovat nevinné a hlavně zvedají kredit české vlády. Něco se totiž chystá, něco velkého...

Hlavní postava má schopnosti vymykající se obyčejným smrtelníkům. A Vy přemýšlíte jestli je vůbec lidského rodu či výsledek vojenského experimentu. A nejenom on je zahalen tajemstvím. Místy do děje zasahuje i přímý nadřízený Marie - major Jan Kovář, čím více připomínající hrdinu z fantastické série JFK. Klidně můžu prozradit, že dojde k jakému si crossoveru mezi oběma díly a zároveň i vysvětlení původu samotného Havrana.

Povedené či nepovedené rádoby propojení si hold posoudí každý čtenář zvlášť.

Během četby se postupně dozvídáte alternativní budoucí historii střední Evropy, většinou stylem vyprávění a rozhovorů. Což mnohdy působí nepřirozeně (popisovat a vysvětlovat události někomu, kdo je zažil a prožil je poněkud nešťastné). Nejedná se právě o vizi optimistickou (tedy rozhodně pro nás), v době, kdy vznikaly první povídky se mohlo zdát opravdu o "fantasmagorii". Jenže v kontextu současných událostí (válka na Ukrajině, uprchlická krize) může čtenáře lehce mrazit. Z fantastické představy se může stát realita...

Vladimír Šlechta umí zaujmout hned od prvních stránek. Svým stylem Vás pohltí do svého vyprávění a umí si udržet čtenářovu pozornost nápaditou akcí, rychlým posunem děje a občasným humorem. Jenže časem začne plynulé soukolí drhnout a vševysvětlující závěr se zdá rychle odbytý a stojící na hliněných nohou.

Největším problémem celé knihy jsou mnohé dialogy a myšlenky vyjadřující Postoj, plný xenofobie s kapkou rasismu, nesnášenlivosti a všeodsuzující všeho co není správného původu a náboženství (my dobří - zbytek zlí a oškliví a basta). Nejde jen o soukromé názory vystupujících postav, ale i "oficiální" stanoviska.

Což je škoda, protože ze zajímavé a čtivé knížky zůstane v člověku nepříjemná pachuť. Házet všechny Ne-správné do jednoho pytle je v dnešní době poněkud zjednodušené a omezené.

Kniha má pár společných bodů s "Lovci" Františka Kotlety a ten si s podobnou problematikou poradil mnohem lépe (což mě osobně překvapilo). Šlechtovi knížky mám rád, ale zde jsem poněkud na rozpacích.

Prohlášení autora, že i on považuje dílo za, řekněme, kontraverzní, je mi jako čtenáři tak trošku na prd...