Předehra k Nadaci - Isaac Asimov

Vánoční dárek je přečtený a je čas se mu věnovat. Pro připomenutí jedná se o knihu velikána Isaaca Asimova Předehra k Nadaci - v roce 2013 kniha vyšla v novém překladu (Argo + Triton). Jedná se chronologicky (jak název napovídá) o první knihu týkající se známé a velmi slavné série Nadace.

A nyní trochu historie - začátkem 50. let minulého století vyšla trilogie Nadace. Knihy převážně tvořily povídky psané koncem 40.let (taktéž minulého století). Celou trilogii jsem četl zhruba před dvaceti lety a pokud si dobře vzpomínám tak jsem byl nadšen (jako tisíce dalších čtenářů) a příběhy líbily se mi prostě líbily. Jsem zvědav co na klasiku budu říkat až si ji znovu přečtu, ha ha ha.

Snad třicet let byl klid, když tu náhle (pod tlakem, jak jinak, že) Asimov vydává dva romány navazující na danou trilogii. A po pár letech, před svou nečekanou smrtí (rozhodně Isaac nečekal, že příjde tak brzo...), napsal další dva romány. Poslední jmenované se věnovali době předcházející trilogii - jedná se právě o Předehru k Nadaci a A zrodí se Nadace (správně, tato knížka už netrpělivě čeká na mé přečtení).

Aby toho nebylo málo po smrti pana Asimova vznikla ještě další trilogie - věnuje se dalšímu pokračování Nadace a odpovídá na otázky samotným Asimovem nezodpovězené.

Na úvod musím poznamenat, že Asimov jako autor povídek je úžasný, čtivý a nápaditý. Jeho povídky o robotech (a nejenom o nich) mají spád, nápad a také vtip. Mám je prostě rád. S jeho romány mám poněkud hmmm problém. Příjdou mi poněkud zdlouhavé, méně barvité a vyplňují jednu stránku za druhou nějakým tím textem, bla bla bla.

Příběh Předehry vypadal možná takhle - Milý Isaaku (můžeme si tykat, ni), hele lidi to pořád čtou a mají Nadaci rádi a líbí se jim. Chtělo by to nějaké pokračování nebo něco ze života Hariho, prostě no jako rozumíš, ni. Hele, ale zhruba na 150 000 slov nebo víc, ať je z toho pořádná kniha a pořádnej vejvar, rozumíš... - a milý Isaak porozuměl...

Takže Vás čeká takových 370 stran textu o geniálním matematikovi Harim Seldonovi, který zrovna přednesl poprvé přednášku o psychohistorii (zatím teoretické předpovídání budoucnosti pomocí matematiky) na planetě Tranton (hlavní planeta a zároveň hlavní město galaktické Říše).

Nerad bych byl špatně pochopen, kniha jako celek se mi líbí a je opravdu čtivá. Nejsou zde žádné složitosti a moudra a "nad tím je třeba se zamyslet". Prostě pohodové a jednoduché čtení. Jenže chvílemi je poněkud zdlouhavá, plná vaty na vyplnění jedné stránky za … však víte. Nejde o žádnou nudnou a prázdnou vatu, ale dle mého mínění naprosto zbytečnou. Děj se neposouvá, spíše se rozlévá do krajiny.

Hlavní hrdina je doslova posílán z dobrodružství do dobrodružství a možná trošku zbytečně.

A lehce k ději. Galaktická říše je na vrcholu, no spíše jde to s ní z kopce, zatím nenápadně a pomalu, ale starý dobrý časy už jsou pryč. Sídlem říše je Tranton se svým císařem a rozdělen do 800 celků/sektorů/zemí/kousků skládanky a bdí nad pětadvaceti milióny světů (na kterých žijí jen lidé, žádní roboti a žádní emzáci, ano ano ano).

Jednoho dne na jakési konferenci přednese neznámý matematik Hari Seldon svou přednášku o novém vědním oboru a jeho život se náhle změní. Má audienci u samotného císaře, jenž chce využít psychohistorii pro své účely. A císař není nadšen tím, že celá záležitost funguje jen na bázi teoretické, no vlastně ani to ne. Naštěstí císař má svého poradce, který je přímo jednotkou schopnosti a šikovnosti, jménem Demerzel. Ten se rozhodne Seldona poněkud popostrčit ve výzkumu a připravit mu perné chvilky. I on má, samozřejmě, jak jinak, své úmysly.

Seldon, pod ochranou tajemné historičky Dors, utíká na univerzitu, poté se ocitá v nebezpečí života v Nadsvětě (celá planeta Tranton je vlastně zastřešená a lidé žijí pod kupolemi a co je nad střechami je Nadsvět). Poté se schovávají v oblasti Mykogen, kde žijí poněkud asketičtí a uzavření lidé - zde se Seldon dozvídá poprvé o robotech a o planetě, z které pochází život. Dále následuje útěk do sektoru Dahl (lidé tmavší pleti, temperament/živější, chudinská čtvrť - varianta zřejmě na obyvatele jižních zemí Země), nakonec jsou uneseni do bohatého sektoru Yak (s tím je samozřejmě spojeno několik vtipných okamžiků - "jak yak" "yak co, jo takhle, jako yak jako Yak, aha"). Zde nakonec dochází k odhalení několika tajemství a jsou zodpovězeny i některé otázky, týkající se hlavně minulosti a částečně i robotů.

Hari celou dobu má obrovský problém se svou psychohistorii, neví co s ní. Neví jak ji přivést k životu a použít v praxi. Domnívá se, že musí znát historii všech světů v galaxii, pak, že musí znát historii prvního světa, z kterého vyšel život do okolního vesmíru (Aurora nebo Země) a je jasné, že se mýlil a na konci knihy vlastně příjde na kloub té své proklaté psychohistorii.

Asimov nechává svého hrdinu cestovat po celé planetě sem a tam a taky nahoru a dolů. Přivádí ho do slepých uliček, jen aby ho zaházel otázkami (na které samozřejmě nenajde plnohodnotné odpovědi), ohrožuje jej na životě, dopřejemu několik rozhovorů se svou ochránkyní a nakonec ho přivede do výchozího bodu.

Hari příjde na řešení psychohistorie, dostává se mu podpory od Demerzela (který na něho celou dobu dohlíží, nenápadně, jak jinak) a pomocí počítačů se pouští do výzkumu.

Jak jsem psal výše, román není nudný a příjemně plyne řádek po řádku, ale kdyby Asimov vytvořil z díla delší novelu, příběhu by to jen a jen prospělo. Na druhou stranu je znát, že Asimov 80. let píše lépe a čtivěji než Asimov 50. let.

Ano, stále jsou některé rozhovory hmmm o ničem, ale už si umí vyhrát s emocemi, psychologií postav a hlavně žen. Žena už tady není jen doplněk příběhu, jakási okrasa. Objevuje se zde dokonce malé erotické jiskření, nahota, dvojsmysly.

V knize nechybí ani drama (takové menší) a akce - pátrání po ztraceném hrdinovi, útěky, boj na nože...

Zajímavým aspektem je technologický vývoj doby - vzpomínám si, že v původní trilogii vše atomové je úžasné a vlastně vše funguje na atomové bázi. Nyní je tady znát vliv environmentální výchovy (bla bla bla) - takže tu máme fůzní pohony, využité větrné a sluneční energie, prostě jdeme s dobou a šetříme životní prostředí. Používání počítačů se blíží realitě (žádné obrovské stroje, hold čipy jsou čipy). Velmi časté jsou knihofilmy - možná variace na tablety, ha ha ha. Asimov využívá i nápady svých SF kolegů - například výtah do atmosféry a podobně. Pozorný čtenář si všimne, že v jednom sektoru obyvatelé využívají něco jako eletronickou čtečku knih, vlastně je to jen jedna kniha. Že by předvídání dnešní techno hraček...

Abych řekl pravdu, na začátku četby jsem měl malé obavy ze samotného příběhu. Našteští byly tyto obavy liché a neopodstatněné. Když to vezmu kolem a kolem kniha se mi líbila, bylo to prostě příjemné a pohodové čtení. Jednoduchost sama. Takže se pomalu vrhám na další díl.

Nečekejte žádné velké "Wauuuu" a ani šokující překvapení odhalující podstatu tohoto i jiných světů, prostě klasické SF počteníčko.

Klidně si knihu přečtěte a samozřejmě (už snad podevadesáté jsem použil slovo samozřejmě, že bych to dělal naschvál, ha ha ha) se pusťte do celé série.