Krátká hříčka o setkání

Onehdy, jestli si dobře pamatuji, mi bylo řečeno, že když už něco napíšu, tak ať to neschovávám v šuplíku a klidně se pochlubím. Asi to má něco do sebe - reakce, připomínky, opravy, doplňky či zhodnocení. A další podobně záležitosti, které dílu/dílku/dílečku jen pomůžou a prospějou.

Takže milí přátelé zde je můj nejnovější příspěvek, ani jsem to neplánoval, ale vypadá to na ucelený celek. Samozřejmě, že to chce ohoblovat a osmirglovat a nalakovat. Prostě uvést do dokonalého stavu, za který bych se nestyděl ani za rok či dva. Jestli bude v něčem problém či chyba nebojte se mi dát info, ať jsem zase o něco moudřejší.

Má fantazie zase není super úžasná a super bohatá, proto využívám skutečné postavy žijící v mém okolí - čímž se jim omlouvám. Příště třeba napíšu pár řádek o někom jiném, ha ha ha.

MÍSTO PRO NÁZEV

Toho rána si Zdenek přivstal. Potichu vylezl z postele a po schodech dolů se vydal do Své místnosti. Tam si jen tak ledamile kreslil a poté si udělal náčrt svého příštího obrazu. Práci však musel přerušit, protože se mu začínal neodbytně ozývat jeho močový měchýř.

Vydal se tedy do Velké koupelny. Velké proto, že kromě malého záchodu a prostorné vany zde nově pobývat i sympaticky a lákavě vypadající sprchový kout, skleněných sprchový kout. A Zdenek cestou přemýšlel nad tím, zdali si dá sprchu nebo se jen lehce opláchne a znovu si půjde lehnout ke své milované.

V koupelně ho studené dlaždičky (žádná divoká barva bijící do očí) příjemně chladily a pod jeho hřmotnou postavou malá záchodová mísa vypadala ještě menší, jako záchodové děťátko.

Už to vypadalo, že se místností ozve zvuk tekoucí kapaliny, když tu náhle Zdenek koutkem oka zahlédl tetelení vzduchu. Člověk by se mohl pomyslet, že saharská fatamorgána si udělala malý výlet do poklidného ostravského bytu a rozhodla se kouknout na svět uprostřed prostorné koupelny.

Jenže tak to rozhodně nebylo.

Objevilo se pár jisker, elektrickofúzních miniblesků (na první pohled to tak vypadalo) a černá tečka, pomalu přecházejíc do modrofialové a lehce stoupajíc nahoru. A najednou se objevil obraz asi metrové postavy, jenž se vznášela nad koupelnovou dlaždicí.

Zdenek nebyl žádný fanda SF filmů či seriálů či knih, ale nemohl se prostě vyhnout žádnému tomu Star Treku (nebo Star Warsu), aby hned nepoznal, že se jedná o hologram, dokonce o 3D hologram, okraje obrazu se třepotali, jako by vysílač měl problém s přenosovou energií. Zato postava se ani nehnula.

Jediný přítomný člověk se také nehnul a nezačal panikařit a provádět legrační kousky s hlavou ve stylu "to se mi snad zná...bla bla bla". Znál lidi, kteří umí, alespoň dvakrát do roka, zasvěceně mluvit o emzáckých invazích, proto ho dané situace nepříváděla do hysterické reakce. Stál tam, natočený k hologramu, se svými 190 centimetry a 110 kilogramy, s černým tilkem a s černými trenkami. A už s velmi silně tepajícím močovým měchýřem. A samozřejmě, s pindíkem v rukou.

"a teď jako co...teď se asi počůrám..." pomyslel si a zároveň mu hlavou proběhla ne myšlenka, spíše taková cizí informace, zpráva. Oni ho vidí také a jejich paprsek zamířil právě sem a on je momentálně nejinteligentnější bytost v okolí, která je v bdělém stavu, tedy zatím.

"Aha, no tak to jsem opravdu potěšen. Opravdu fakt kurva potěšen" řekl tentokrát nahlas a poněkud suchým hlasem.

"to kurva vysvětluje to co vidím..." vzápětí mu proletěla hlavou jeho myšlenka.

Postava v hologramu totiž byla přesnou kopií Zdenka, jen s tím rozdílem, že byla asi metr vysoká. Takový trpasličí Zdenek, jen bez té trpasličí roztomilosti.

A po slovech, které byly vyřčené, holografická postava vypadala řekněme že nejistě. A někde v dáli, na obrácené straně Měsíce, se chapadélkové končetiny nad klávesnicí zaraženě zachvěly.

"OMLOU VÁME SE, PROSÍ M ZA CHOVEJ TE KLID, NECH CEME VÁM UB LÍŽI T. CHCE ME NAVÁ ZAT KON TAK T, ALE NECH CEME PANI KU, CHCE ME PORO ZU MĚNÍ. PROSÍ M NEBOJ TE SE. NEJ STE SÁM , JEN JS TE PRV NÍ, NEBOJ TE SE..."

Ozval se počítačový hlas a nedalo se poznal jestli samčí či samičí, ale zněl česky a mimozemsky. Bylo to však slova, po kterých se zvlášť doporučuje propadnout panice a hledat nejbližší atomový kryt.

Zdenek se nebál a ani nejevil stále známky panického chování. Spíše u něho převažovalo překvapení, údiv a poté co vyslyšel poselství i pobavení (ano a ta záležitost s močovým měchýřem, který už bubnoval). Jenže jak tak koukal na svou liliputánskou verzi začínal být poněkud rozhozen a cítíl se čím dál nepříjemněji a kdybychom zapátrali hluboko v jeho nitru, možná bychom objevili i kamínek obav. Nerozhodil ho mluvící hologram, ani první mezihvězdná komunikace či jeho zmenšenina. Neklid a jistou nervozitu v něm vyvolával oděv, který kopie měla.

On, milovník černé barvy, on, který když se chtěl odvázat a být spontální (a v některých případech i spontánní) si na sebe oblékl světlečernou košili, on, který měl většinu oblečení v černočerné barvě a nejlépe s černými proužky, tak on tu stál a koukal sám na sebe jak se vznáší a má zářivě bílý smoking.

Nemohl se na sebe už dívat. Otočil se a konečně se pustil do činnosti, kvůli které přišel do té zatracené koupelny.

"proč, sakra proč bílý, co jsem komu udělal, to snad..." vířilo mu v šedé kůře mozkové.

A mimochodem, aby řeč nestála, pronesl "Hmmm, zajímavé a co já s tím, mám Vám to podepsat nebo co."

A jak se měchýř uvolňoval (a nemusel se dívat na ten bílý nesmysl) začínal mít i lepší náladu. Začal se kýval sem a tam a ještě hlubším hlasem řekl

"HA HA HA, přinášíme Vám mír, nepropadejte panice, HA HA HA." a pobaveně zakýval hlavou.

Hologram tiše koukal a vypadal, že nevěří svým očím a nenápadně se začal i zmenšovat. A v dáli chapadélka kmitala nervózně od jednoho tlačítka k druhému a tykadélka na zelených (já vím kliše, ale tak to prostě bylo) válcovitých hlavičkách rezonovali v nechápajících vlnách. Jakoby se nervozita a nejistota přenesly na komunikační loď. Nikdo si momentálně nevěděl rady, ani kapitán, ani emzácká varianta psychologů a jazykozpytců.

Potřeba byla vykonána a záchodová mísa spláchnuta (vše odhalené schováno), Zdenek se v celé své velikosti pomalu otočil k vesmírnému poslu.

"Hele Vy tam, víte co, já si jdu ještě lehnout. Běžte třeba za Erikem. Ten z Vás bude nadšenej a nebo Vám nakope ty vaše slizký zadky. Pa."

A odkráčel směrem ke své ložnici a ke své milované.

Holografická postav zamrkala a s otevřenými ústy zmizela. A někde na odvrácené straně Měsíce zavládl neklid a panika se blížila rychlými kroky a lodí se šířili feromony nervozity a nejistoty. A zvuk trilkujících tykadélek začínal být opravdu nesnesitelný.

Jaký Erik?

Jak Nakopat?

A Jak Ví Že Máme Slizký Zadky?