Já a knihy o historii

Já a knihy o historii (či dějinách) máme velmi pozitivní vztah. Jsem jejich oddaný ctitel a čtenář. No, s tím čtením mám trošičku problém.

Jsem dlouhodobý člen místní knihovny, byly časy kdy jsem byl i dlouhodobý člen místní vědecké a univerzitní knihovny. Měsíc co měsíc (mnohdy jsou intervaly návštěv i menší) přicházím do tohoto ráje knih a vybírám si. Vybírám si dlouho a mnohdy i pečlivě. Stejně nejsem se svým výběrem spokojen, protože jsem pako, ha ha.

I kdybych si mohl vzít domů sto knížek a zahrabat se v nich, příjde okamžik, kdy na ně budu koukat a říkat si něco nepěkného a podobně. A do toho se mi v hlavě objevila zvláštní myšlenka - pomyslel jsem si, že budu více spokojen, když si budu půjčovat odbornou literaturu vyznačující se nejen kvalitou, ale i kvantitou. Jednoduše řečeno, čím více stran, tím lépe. Proč bych se měl tahat z knihovny s nějakou 250 stránkovou knížkou, to není žádná výzva. A vůbec na 250 stranách se nic nedozvím a basta.

Takže jsem si přinášel (ano pořád si přináším) dvě, tři i čtyři tlusté knížky, mající 500/600 i 700 stran (a to nepočítám poznámkový aparát) a stačí je jen vzít a přečíst. No a tady je ten problém.

Obdobný problém mám s knížkami celkově. Postavím se před regály se SF či fantasy a koukám a nejsem schopen si vybrat. Cítím se bezradně a zklamán malým výběrem této literatury. Nejlepší na tom je, že mám v tabletu několik stovek knih fantastické literatury, ale proč bych je měl číst, když jsou tady knihovny s dalšími a dalšími a dalšími knihami. Mezi kterými si samozřejmě nemůžu vybrat. A je jasné, že když si něco vyberu, tak ať je to pořádná bichle a basta.

Ale vraťme se k historii. Takže mám doma úžasně úžasnou knihu, otevřu ji a začnu pomalu číst. Jinak to neumím. A ještě musím mít ticho a klid a nic mě nesmí rušit, jinak jsem ztracen a nic z toho nemám. Taková historická práce (více či méně odborná) nemá dynamiku, nemá rytmus a nemá spád.

Když si vezmete např. SF román o objevení nové emzácké rasy, která skrývá temné tajemství a je na pokraji vymření a do toho unesou domácí slůně hrdinnému kapitánovi, tak najdete za chvíli rytmus daného příběhu - A B C D - takže najednou řádky přímo přeskakujete, protože víte oč běží. Ale takový politickoekonomický rozbor balkánských států v 19. století či anglické revoluce. To není A B C D, to je zhruba A D 8 ˇ zelená B KUK. Tady si moc domýšlet nemůžete a přeskakovat taky ne.

Takže mám otevřenou úžasně úžasnou knihu a pomalu rozlouskávám větu za větou, stránku za stránkou - je to opravdu boj, protože dané knihy mají mnohdy tendence člověka uspávat, popř. na Vás plivat oheň Nudy. Ne každý píše jako Norman Davies či Paul Johnson. Jsou dny, kdy na náročnější literaturu nemám náladu a sílu, proto sáhnu po něčem srozumitelnějším, takže úžasně úžasná kniha čeká a čeká na znovuotevření.

Zkrátím to, prostě si dané knihy prodloužím. A znovu si je prodloužím. Mám je doma třeba tři měsíce a co je na tom úplně kouzelné, je to, že je nedočtu. Ano ano ano, to je mé temné tajemství. Měl jsem doma hromadu historických knih a jen málo z nich jsem dočetl až do konce.

Některé jsem měl půjčené dvakrát či i třikrát, ale ani to nepomohlo. Dokonce jsem měl zapůjčeny a prodlouženy knihy, které jsem ani neotevřel. Prostě jsem se k tomu ani nedostal. To rozhodně není standartní chování inteligentního tvora.

Úspěch je, když se dostanu za půlku. A vlastně ta kniha ani nemusí mít 500 stran, stává se mi to i u těch malých tenkých 250.

Když se nad tím zamyslím, tak vlastně vůbec nevím, jak dané knihy končí. Dějiny různých zemí končí dle mého mínění někde na počátku novověku (u dějin USA jsem se nedostal ani k občanské válce, což vyvolává otázku zdali vůbec byla). Co takový Stalin, Hitler či Bedřich Veliký, dokázali něco opravdu velikého v rámci světových dějin a umřeli nebo se schovávají (ale životopis Churchilla jsem dočetl, ha ha, takže vím vše, ha ha). A co britské kolonie a Napoleon se dostal do Ruska. A tak dále a tak dále. Poslední kniha, kterou jsem měl v ruce byla Poválečná Evropa. Dostal jsem se do 50.let 20.století, bezva bezva. Jenže teď nevím co se s tou Evropou vlastně stalo potom...

A dokonce jsem si i pár tlustosvazků i zakoupil - a co na to má zvrácená logika. Proč bych to teď měl číst, když je spoustu knih v knihovně, které je třeba přečíst. Knížky co mám doma si můžu přece přečíst potom.

Nejlépe až budu čekat na vlak do věčných lovišť.

Úžasným příkladem jsou Dějiny 20.století od Paula Johnsona - knihu jsem si zakoupil už v devadesátých letech a začal ji číst snad čtyřikrát (takže přesně vím o čem je první kapitola). Dočetl jsem ji...jasně, že ne, pohoda ne. Mám ji doma a to stačí.

Vypadá to, že jsem spíše sběratel úžasně úžasných knih než čtenář. Což je škoda. Možná bych měl postupovat krůček po krůčku. Vzít celkový obraz letem světem a pak se hlouběji nořit do vybrané části. Ale to nutkání si nabrat co nejvíce knih, přesněji řečeno co nejvíce tlustých knih, je přímo olbřími (což je stupeň vyšší než obří).

Včera jsem byl v knihovně a vzal jsem si jen jednu knihu o historii, mající jen 350 stran textu. Jenže mám taky plno fantastické literatury, takže fakt nevím kdy se k tomu dostanu. Já se fakt snažím, opravdu...