Helene Tursten - Skleněný ďábel

Už nevím proč, zřejmě jsem podlehl čtenářskému boomu nebo jsem se nakazil neznámým bacilem, ale rozhodl jsem se si přečíst po dlouhých měsících a letech klasickou detektivku (či detektivní thriller - prostě žádné surp čupr mašiny a satelity, žádné pronásledování padouchů vesmírem a žádní čupr supr nesmrtelní hrdinové) a ne ledajakou, rozhodl jsem se pro "severskou detektivku".

Chtěl jsem poznat kouzlo dotyčné odrůdy literatury, člověk musí jít s dobou, že.

V knihovně jsem žádné žhavé novinky nenalezl, takže jsem šáhl po knížce, jenž vyšla u nás před několika lety, vybral jsem si knihu "švédské královny detektivek" H. Tursten, kniha má název Skleněný ďábel a jedná se o jeden z případů inspektorky Ireny Hussové (myslím, že u nás vyšlo 9 jejich detektivních případů).

Mám rád krimi seriály, kdy hrdina (hrdinové) řeší co díl to jiný případ, žádná rozvleklá a roztahaná pátrání a zpovídání kdejakého zahradníka (jak já jsem vždy trpěl u televizního inspektora Dalhlieshe, au au au). Prostě zločin - pátrání - vysvětlení - dopadení - konec, jedeme znovu. Obdobné je to i u knih, dávám prostě přednost sérii s jednou postavou (či týmem) než ojedinělé knize o megapřípadu pana náhodného pátrače, který má existencionální problémy a v ledničce schovává hlavu svého zubra.

Musím o sobě prozradit, že v mládí (bylo to dvacáté století) jsem si dělal malé zápisky o různých detektivních postavách : autor - jeho detektiv (vzhled, věk, koníčky, charakteristika atd) - název příběhu - popis příběhu... čím více, tím lépe. Ano, detektivky jsem jednu dobu hodně četl.

Mám i zkušenosti se "severskou odrůdou", hlavně díky příběhům švédského komisaře M. Becka (Sjöwallová-Wahlöö), mám pocit, že jsem přečetl všech 10 detektivek, takže evidentně se mi líbili. Možná bych si mohl udělat chvilku a přečíst si znovu jakýkoliv komisařův příběh.

A také jsem četl úžasnou knihu "Cit slečny Smilly pro sníh" - ano ano, není to klasická detektivka a nejedná se o žádnou součást série...no... prostě... výjimka...ne :)

Takže, otevřel jsem si knihu Skleněný ďábel a dal se do čtení.

Asi tak, milý skřítkové, cestovatelé časem a kapitáni vesmírných korábů, kdyby tohle byla má první detektivka, kterou bych kdy četl, tak by detektivní román byl pro mne nepoznaným územím lvů a chodících židliček. Kniha není špatná a dobře se čte, opravdu, na dovolenou někde ke koupališti nebo do autobusu cestou do Jihlavy ideální. Jenže....

Inspektorka Hussová a její kolegové pátrají po vrahu mladého (no, mladého...) učitele - někdo ho střelil do ksichtíku, záhy zjistí, že ta samá osoba střelila do ksichtíku i jeho rodiče - faráře a jeho poslušnou ženušku - vrah zanechal po sobě stopu, krví nakreslený pentagram na obrazovce PC. Důvod neznámý. Ideální úvod pro šokující příběh... už ve třetině knihy mi bylo jasné proč na ně někdo použil brokovnici (i díky prologu samotné autorky, proč ho takhle napsala mi je záhadou), takže už jsem jen čekal na vypátrání vraha. Můžu prozradit, že kvůli tomu naše hrdinka dvakrát navštívila Londýn.

Nevím, buď jsem divný já nebo Švédové, policajti se chovají jako hodní a slušní hoši, kteří se potkávají s hroznými věcmi, ale na druhou stranu se tváří jakoby se jich to netýkalo, jakoby děsivé a hrozné věci se dějí v jistých hranicích a dál jejich myšlení nepřesahuje.

Syn a otec byli prostě zabiti kvůli...hmmm...nošení růžových cylindrů...a policisty tato varianta vůbec nenapadla, wou to bylo ale překvapení, cože, farář nosí růžový cylindr, no toto. Tak nic, jdeme dál.

Příběh je okořeněn malým případem přestřelky motorkářských gangů, které ohrožujou snad půl Švédska a jsou velkým nebezpečím a podobně. Zatkli i všechny členy jednoho z nich, všech šest.

Samozřejmě se seznamujete i s osobním světem inspektorky, její rodinou - pseudoproblémy v rodině, psem (ano, o psovi je tady více keců než o růžových cylindrech), sousedy a hlavně občasnými myšlenkami naší hrdinky.

Odejde z práce, odpíchne si a myšlenky na celkem drsnou vraždu jdou bokem, občas vykouknou a zase zalezou... skládání mozaiky se koná jen v pracovní době, ano občas na ní něco dolehne, ale to spíše souvísí s minulými případy. Jak bych to popsal - koukáte na film, který je přerušován reklamou a dané vraždy jsou tou reklamou.

Co mě, ale dostalo nejvíc je fakt, že napětí je zřejmě pro "královnu švédské detektivky" sprosté slovo a veliké tabu. Nic co by zavánělo napětím zde nenajdete - možná je to schválně a jiné příběhy inspektorky Hussové jsou plné napětí a vzrušení...

No, na konci se samozřejmě dozvíte kdo je vrah a co ho k tomu vedlo (růžové cylindry), případ je vyřešen a dobrý, můžeme jít dál.

Chcete-li lehkou čtivou knihu bez větších požadavků vřele doporučuji, ale není to trošku málo...