Jak jsme byli v ZOO

Na začátku se musím omluvit za svou, poněkud delší, přestávku. Prosinec byl poměrně hektický a než jsem se nadál, je tady půlka ledna. Co se dá dělat, čas utíká rychle vpřed a chce dohonit zítřek.

A abych nezapomněl, vše báječné a pohodové do nového roku a tak dále.

A teď samotné vyprávění.

Vloni jsme si pořídili permici do ostravské ZOO a dlouho předlouho jsme si říkali, že by bylo krásné se vydat v zimě zasněženým zvířecím parkem a koukat na opičí sněhuláky a koulování divoké zvěře. Nakonec se naše přání vyplnilo a na první lednovou sobotu jsme se se svou milovanou ženou vydali vstříc dobrodružství a romantice. Ano chyběla zimní bílá pokrývka, ale občas vysvitlo slunce a teplota byla snesitelná.

Vchod je momentálně renovován, takže provizorní vstup/ výstup je kousek od mých oblíbených oslíčků, zdáli se mi poněkud menší (asi se v zimě zmenšujou aby vydrželi déle v těch mrazech), jasně byli to mláďata, ale jejich máma vypadalo menší a místní kůň vypadal jako zmenšená replika Koně (bylo mi řečeno, že to není kůň ale hnědý osel... tak nevim...). Jasně, že jsme pak zaběhli k plameňákům a pak se vydali po hlavní cestě hmmm rovně, zkraje jsme si vyfotili husokachnu (možná to byla i kachnohusa) a pomalu jsme, já a má milovaná žena, se vydali na procházku.

Já byl spokojen, za námi dva lidi a před námi někde v dáli další tři, v celé ZOO jsme potkali tak maximálně 30 lidí a to nepočítám tvorečky v kočárcích, to byl klid a ticho a klid a pohoda. Fakt jsem si to užíval - a kdybychom šli např. přes týden, tak bychom tam byli samotní, ha ha ha ha. Procházet se skoro prázdným ZOO má opravdu něco do sebe.

Jeleni nezklamali a váleli se po trávě, rychle jsme se vydali za pandou červenou a ta svině zase byla schovaná. Začínám si myslet, že vůbec není doma a ošetřovatelé přinášejí každý den jídlo jen proto, aby nás zmátli. Kozy byly venku, při cestě zpátky, jsem se vydal k nim, dvě se ke mně vydaly, ale když zjistily, že je nehodlám krmit, zhnuseně odkráčely pryč, jsou to krávy nenažraný. V jediném otevřeném stánku jsem koupil kávu (nebo něco co se danému nápoji velmi podobalo, pořád lepší než kupovat z automatu) a vyslechl si kousek životního příběhu podavače nápojů :)

Málem bych zapomněl - samozřejmě, že jsme navštívili nejlepší zvířata v ZOO - mývalové psíky, bohužel nedostali od nás jedlé slisované piliny (nebo co to tam prodávají), chodili v začarovaném kruhu a občurávali pozůstatky jakobyzvířecíhovánočního stromu. Nervózně v kruhu či v ležaté osmičce chodili i gepardi nebo levhardi nebo jiní -ardi a taky lev, jeho žena v poklidu ležela a kroutila hlavou. Tygři, voli, se schovávali. Dikobrazové opět a zase se válili v kupě a pro jistotu se ani nehli. Má žena se snažila fotit vše možné, jak jsem si všiml později, vyšlo z toho 85 různých zadnic zvířat a 12 stromů.

Následoval pavilón opic, spousta mladých a spousta smradu a uprostřed můj oblíbený kus džungle (džungle je plná stromů, rostlin - nejčastěji zelených, vlhka, vody, trochu bahníčka a samozřejmě šílených domorodců a nepopsatelných zvířátek) s mým dalším kamarádem bílým ptákem tenkým zobákem a tenkou nožkou. Pár malých opiček bylo i venku, prej že mají rádi teplé kraje, ha. Neopoměli jsme ani malý pavilón "kus vlhké přírody a nádrže s želvami a pišiškvory s vypouklými kukadly.

V pavilónu hrochů (myslím, že se jednou zvedli nad hladinu) jsem se kochal bazénkem krokodýlů a kajmanů. Noční zvířata byla opět někde schovaná a nově tam mají krajtu (tedy přesněji řečeno, znovu tam mají krajtu - ale jaksi nereagovala na mou hadí řeč, evidentně neviděla Harryho) a opět jsme se zastavili u filmu Hledá se Nemo a jak jsme zjistili ta divná věc vzadu není divný šutr, ale je to divná ryba, jupííí.

Pak jsme zhlédli krmení slonů, vzpomněl jsem si na toho malého sympaťáka co se narodil jako první, ale již není mezi námi. Byl to šikovnej klučina, celej já v jeho letech. U slonů je i další kus džungle, který se tak trochu schovává v záři slonů, ale o to je více kouzelnějších. Koukali jsme na chlupatou kuželku, která si stavěla hnízdo z popadaného listí, velmi poučné.

V novém venkovním pavilónu s medvědem a opičáky, toho moc na vidění nebylo. Méďa spal a opičáci jen tak vykukovali z betonového bunkru. Nakonec nám zbyl pavilón na konci - banda afrických běhajících steaků a všici se krmili. Až na jednoho deprimovaného samečka zebráka, nevím co udělal, ale tohle si nezasloužil. Stál tam samotinký samotný ve své kleci a opíral se o mříže a smutně koukal. Vypadal, že by se chtěl utopit. Dál jsem mu pár optimistických rad a podpořil jsem ho.

Cestou zpátky se nic zvláštního nestalo (tedy kromě těch koz) a ještě jsem se vyfotil s mladým oslíkem a zamířili jsme domů. Úžasná romantická procházka, druhý den začlo sněžit, sakra práce...