Colours of Ostrava 2012 II. (konečně)

Den třetí - sobota

Den začal svižně a rytmicky africkou kapelou Sauti Sol. Zahnali naši únavu a my protáhli své kyčle do příjemného rytmu saxofonu a elektrických kytar, když nebylo slunce na nebi, bylo alespoň na pódiu. A zvoláním "Banik, pi…" si získali i poslední část přihlížejících (tedy Ostravaky určitě, ha). Pro mě příjemný začátek dalšího dne.

Následoval zajímavý koncert Jany Kirschner a afterPhurikane. Vše započala Kirschner jazzově laděnými písničkami, poté zaznělo pár cikánských písní, jedna africká, pak došlo ke spojení tří jazyků, tři různé hudební proudy se prolínali, opravdu to znělo zajímavě a jak řekla má žena, nebýt smutných cigánských písní o smrtí, byl by to skvělý koncert. Když se teď ohlídnu zpět musím podotknout jednu věc, znělo to opravdu dobře. Prolínání basy, bubínků, harmoniky a houslí, africké živosti, romské romantiky a slovenské lidovosti bylo povedené.

Pak se čekalo a do našeho čekání hrála Mňaga a žďorp, což nebyla moc velká zábava, hlavně, když hrají pořád to samé. A ani když si pozvali hosty, kteří přezpívali jejich písně, to nebylo lepší, protože to znělo pořád stejně.

Přesunuli jsme se na vedlejší stage, kde měla hrát dánská kapela Euzen s uhrančivou rudovlasou zpěvačkou . Opět trochu toho severního světa zavítalo mezi nás. Byl to jemný trocha melancholický rock, s kapkou elektroniky. Nevím proč, ale hodně mi to připomínalo Gathering. Další kapela, co mě příjemně překvapila.

Po nich nastoupila další zpěvačka, mladá Francouzska ZAZ. Samotná bohyně radosti a energie vstoupila mezi nás, další skvělý zážitek, další střídání žánrů a došlo i na francouzský šanson. Posluchače si získala svou roztomilou češtinou, svou živostí, svou radostí být s nimi a zpívat. Bylo milé ji potkávat při procházkách areálem či na frontě na WC

A pak to přišlo, veliké přípravy a veliké přesuny obyvatelstva, měla vystoupit hlavní a nejznámější hvězda Alanis Morissette. My se šli najíst a pak jsme postávali vzadu a koukali na davy lidí. Koncert začal a po hodině i skončil. Viděl jsem Alanis na živo, slyšel jsem špatně ozvučené známé písně a dobře, na jednu píseň jsem si zatančil se svou ženou a nic. Profesionálně odbytý výkon - přijedu, zazpívám, odjedu. Tak trochu zklamání.

Pak už přicházela únava a chvilka u blonďatých Estonců Ewert atd…., kteří se určitě snažili, ale dosť bolo melodických pseudorockových písní, prostě absolutně mimo mě. Asi špatné načasování.

V noci jsme domů mířili oklikou kolem další nejpopulárnější izraelské kapely, tato se jmenovala Acollective (na Coloursem vystupují každý rok nejpopulárnější a nejlepší kapely např. z Izraele a pokaždé mají jiné jméno, zajímavé…). Byla to živá voda do unavených těl návštěvníků, kteří si spravili chuť po Alanis, směsice rocku a ska a elektra a veselého skákání a zpěvu znělo skvěle, škoda, že nehráli o pár hodin dříve, veliká škoda.

Den zřejmě miliontý - Neděle

Areálem se plahočili znavené těla poslední zbytky lidstva, jen pár jedinců bylo schopno projevit sílu a odhodlání, potřebné k přežití. Mnoho tvorů již nebylo schopno rozumně artikulovat a válející se existence v trávě, jen vzdáleně připomínali homo sapiens.

Ano ano, únava se nad námi vznášela jako tmavé mraky a já měl v úmyslu se posadit na strategické místo a sledovat dění kolem.

Avšak nejprve nás čekal urputný boj o místa v kosmické lodi (dobrá tedy, o místa v bývalém plynojemu Vítkovických železáren). Po 12 hod zde mělo začít divadelní vystoupení s názvem Hrdý Budžes a já jsem byl u toho, konečně. Pobavil jsem se a únava ze mě spadla, alespoň na chvíli. Zbytek dne už pro mě nebyl tak důležitý.

Viděl jsem vystoupení 4 kapel a něco snědl a něco zdravého vypil a celkově jsem si užíval klidný a pohodový den. Hezky popořadě.

Shtetl Superstars - živá kosmopolitní skupina s propojení klezmeru, dechovky, rocku a divadla. Dokonce zpívali refrén jedné písně legrační češtinou, jupííí. Čekal jsem trochu něco jiného, více klezmeru a podobně a pak se k nim přidal leader české kapely Trabant a já už věděl koho mi připomínali, už mi to bylo jasné. Zajimavé vystoupení.

Staff Benda Bilili - banda vozíčkářů z Konga, klasická živá a taneční hudba z Afriky, i má hlava cukala do rytmu a musím říci, že jejich radost a láska z hudby byla škodlivá. Bavil jsem se a jsem rád, že jsem je mohl vidět.

Jen nevím proč bych měl mít respekt a úctu, tak jak mě nabádal človíček uvádějící jejich koncert. Takové kecy mi opravdu dokážou hnout mou rovnováhou. Respekt a úctu si zaslouží člověk svým životem a činy a ne tím, že nešťastnou náhodou skončil na vozíku a zpívá. No, nic. Prostě koncert povedený, vlilo nám to alespoň trochu energii do žil.

Fink - druhá hlavní scéna, nenápadně jsme se svalili do trávy a očekávali co bude následovat, bylo pošmourno a rozhodně ne veselo. Nastoupil zpěvák s kytarou a doprovodem a začal zpívat, trochu blues, trochu folk, trochu toho klasického písničkaření . Zprvu jsem mu nevěnoval pozornost, ale postupem času se jeho songy dostávali pod mou kůži a mi se jeho hlas a melodie zalíbila, takové nenápadné překvapení v nedělní odpoledne.

Buty - podle mě tak trochu přeceňovaná kapela, ano je chytlavá a texty svou jednoduchostí můžou se zdáti býti geniální, ale že bych si z nich sedl na prdel a žral vše co vypotí…. Udělat si výběr 10 písní a dost, koncert stačí jeden za deset let. Na rozdíl od Mňágy zazpívali nové písně z nové desky, kterou na festivalu křtili. Ale to já už neviděl, po několika málo písniček jsme se sbalili a odešli plní zážitků a hudebních prožitků domů, do pohodlné postýlky.

Co říci na závěr. Plno zajímavých kapel jsem neviděl a je škoda, že únava a neschopnost se rozdvojit mi v tom zabránily. Na druhou stranu jsem poznal další nové a skvělé umělce, které

si mohu pokoutně najít na internetu a ….

Při pohledu zpět mohu býti spokojen, Coloursy se opět povedly.