Colours of Ostrava 2012 I. (konečně)

Každý červenec se v našem městě odehrává speciální hudební festival Colours of Ostrava a já se ho letos zúčastnil již po páté.Po Stodolní ulici (ano ano, začátky festivalu byly právě tam), Černé louce a Ostravském hradě se tentokrát celá akce odehrála v průmyslové oblasti Vítkovic. Je to opravdu speciální místo a je pravda, že jsem ve čtvrtek vstupoval do areálu, kterým proteklo miliony tun železa, oceli, potu a krve, s jistými obavami.

Den první - čtvrtek

Hlavní vchod - důl Hlubina, vystoupili jsme a vyšli jsme vstříc hudebnímu festivalu, před námi hromada lidí a za námi další hromada lidí, no nic veselého. Nakonec panika nebyla na místě, plno lidí se zastavovalo, ale byla to jen nákupní zastávka. Plynule jsme se dostali až ke vchodu, byli jsme zkontrolováni a vpuštěni a byli jsme tam, jupííí.

Čekal nás rozlehlý areál a trochu nám trvalo než jsme se plně zorientovali, ale vše byla na jednom místě, takže jsme nemuseli dlouho přecházet sem a tam a přes ploty jste mohli vidět čuprovní apokalyptické pozůstatky výrobní činnosti, prostě krása

Na druhou stranu podklad, ach ten prokletý podklad. Chození (a stání také) po strusce, po struskošutrech a po šutrech (velké kusy strusky) bylo chvílemi opravdu bolestivé. Sobotní noc jsem trávil belhajíc jako "Depejrak". Nešlo s tím něco udělat…

Další novinkou byli 50,- korunové zálohy na kelímky, koupili jste pivo a kelímek jste si museli hlídat, před zničením a před nenechavými prackami. No, zprvu jsem moc smysl nechápal, ale nějak jsem se s tím smířil (ekologie a tak).

Ale vrhněme se na samotný festival.

Naši první kapelou byla česká skupina Pub Animals, trochu kytary, trochu dechových nástrojů, trochu zpěvu a trochu něco jako rapu, trochu toho ska a prostě trochu toho všeho co teď frčí. Na rozjezd ideální a po pár songech byl čas se přesunout dál.

Na hlavní scéně poté začal prozpěvovat Rufus a jeho kapela, zpívali si a snažili se, ale můj šálek to není, jako hudba při jízdě autem to není špatné, ale jinak…

Kronos a Kimmo - vrchol večera i samotného festivalu, spojení smyčců a akordeónu a kapky elektroniky znělo výborně. Byli jsme pohlceni do hudební polární záře a severské mystiky, je pravda, že občasná kakofonie mohla posluchače odradit, ale celá dokonalost spočívala ve využití dolby surroundu. Opravdu jsme byli obklopeni hudbě a nezbývalo nám nic jiného než podlehnout této kráse.

Zbytek večera už byl nepodstatný - kapela Mogwai hrála hlasitě a kytary řvaly své rytmy do celého areálu, ale pro mě to bylo jen hlasité hulákání a poutání pozornosti. Ale zahráli i jednu skladbu od NIN, tak si je budu pamatovat.

Poslední mou kapelou daného večera byli izraelští elektroničtí Infected Mushroom, na tančení dobrý, předělávka od Foo Fighters se jim povedla, ale pak mi to nějak začalo splývat, myslím, že tam měli i nějaký kousek ska a prostě hráli dobře a pravidelný rytmus mají v oblibě.

Den druhý - pátek

Den začal improvizovaným divadlem Buchty a loutky a kouzelným Automatem na filmy, který přehrával esence různých filmů. Bylo to vtipné a místy i podařené, jako zábava na večerní párty na chalupě ideální.

Následovala rozmarná dvojka Čokovoko, rozverné rýmování dvou rozverných holek má svůj vtip a kouzlo, jenže není určeno pro každého. Má žena například zavrtěla hlavou a odkráčela vstříc neznámu. Já si pak poslechl několik veselých pseudorapových songů. Jejich náhrávky si určitě pořídím a basta.

Zároveň s touto dívčí kapelou hrála na hlavní stage další dívčí a rozverná kapela, norské Katzenjammer. Škoda, že jsem zastihl jen pár posledních songů, hráli živě a viditelně se u toho bavili, stejně jako jejich posluchači. Každá členka kapely ovládala několik nástrojů a ty jejich sexy barevné oblečky… Hrali od všeho trochu (kapka balkánu, punku, špetka popu říznuté rockem) a byly prostě nezapomenutelné, i s tou jejich obřími balalajkou.

Následovali Bratři Ebenové, konečně jsem si je mohl poslechnout na živo a jsem tomu rád. Koncert byl povedený a bylo vidět, že jsou sehraní, zahráli známé songy a fanoušci byli spokojení.

Dan Bárta, já ho mám fakt rád, ale tentokrát jsem si nechal ujít jeho Ilustratosférický projekt, nějak jsme si potulovali a naplnili svá bříška kaloriemi, připadalo mi, že hraji ten samý hudební set jako před dvěmi lety, promiň Dane letos jsi mě prostě nezaujal.

Pak jsme si šli poslechnout saharskou kapelu Tamikrest, zajímavé to určitě bylo, ale ne pro mě, poslechl jsem si při songy, které zněly stejně.

Přišlo čekání na Bobbyho McFerrina, který přišel s kávičkou v ruce, pozdravil diváky a spolu se svou vokální kapelkou a beatboxem nám předvedl kouzlo zvuku a hudby se základy jazzu a blues. Hráli si spolu a předávali si nitky tónů a nikdo nevěděl jak to celé skončí a do svého hraní přibrali i vděčné posluchače. Bylo to jako setkání kouzelníků, kteří přinášejí pohodu a radost. Jasně v hale by to vyznělo jinak, ale své kouzlo to mělo, jako host s nimi jednu kladbu zaimprovizoval i Dan B.

Pak jsme se toulali areálem a vstřebávali dosavadní zážitky, vrátili jsme se zpět a to už se chystalo další vystoupení -Antony a Janačkova filharmonie. Nevěděl jsem co mě čeká a byl jsem opravdu zvědavý, filharmonici v bílém se chystali a záhy přišel nepovedený klon Snapea. Měli jsme v plánu si poslechnout dvě/tři písně a jít. Koukali jsme a začali jsme být pohlcování do bizardního světa Antonyho. Není to člověk, s kterým bych chtěl skončit na pustém ostrově, ale jeho hlas (možná, že i andělský) a písně (kterým jste museli uvěřit) mě osobně chvílemi dostávali do kolen. Opravdu nečekaný a uchvacující zážitek. Další vrchol festivalu.

Ani nevím co následovalo potom, ale nakonec jsme se ocitli na tribuně a čekali jsme na "kultovní" postrockovou kapelu The Flaming Lips - šílený začátek s muzikanty vystupujíc z virtuální vagíny (ano, ano, je to tak) a následoval velký kravál, nevím byl jsem už asi unavený, ale zdálo se mi to, až zbytečně přehlušené a …

A nic moc, nemůžu si pomoct, trocha šou a fádní písně, po třech písních mi to začalo vše splývat a tak se šlo domů a basta.